Absolventka anglistiky-amerikanistiky Alice Nellis, režisérka a scenáristka

S letošní nositelkou Českého lva za film Tajnosti jsme se na rozhovoru domlouvaly už od září. Sešly jsme se ale až jednoho slunného dubnového dne v kavárně Slavia.

Alice Nellis (37) byla velmi příjemná, přirozená a nevtíravě vtipná. Během rozhovoru se stihla pozdravit se známým fotografem, produkčními svého debutu Ene bene a po telefonu vyřešit několik neodkladných záležitostí včetně pročůraných plínek dcery Elly. A taky elegantně odrážet lichotky „Formanova“ kameramana Miroslava Ondříčka, který ji nazval „novou dámou českého filmu“.

„Štěstí jsem měla opravdu velký, ale taky to je o odvaze, nebát se za někým přijít a říct ,Já bych to chtěl zkusit´. Xkrát mě poslali do háje…no a co!?“

Foto: Jan Vávra

„V životě by mě nenapadlo, že budu dělat filmy. Ani bych nevěděla, o čem bych je měla točit,“ vysvětluje Alice Nellis, dnes přední česká scenáristka a režisérka, proč se nejdříve rozhodla pro studium na FF UK. Jako náctiletou ji toho bavilo hodně, vedle literatury a angličtiny i hudba, matematika a počítače (v Poděbradech vystudovala gymnázium se specializací na výpočetní techniku). Nemohla se rozhodnout, čemu by se chtěla věnovat. Spíše věděla, co dělat nechce, a tak se před devatenácti lety rozhodla pro studium příčné flétny na Pražské konzervatoři a zároveň pro anglistiku amerikanistiku na FF UK. Protože věděla, že na konzervatoř ji vzali, přípravám na FF žádnou zvláštní pozornost nevěnovala. „Hodně jsem četla, hlavně pod lavicí, a takto jsem se připravovala vlastně od té doby, co jsem se naučila číst,“ směje se Nellis. Angličtinu si výrazně zlepšila během měsíčního pobytu v Anglii, kam ji rodiče narychlo vyslali s batůžkem, když ji bylo necelých sedmnáct. Báli se, že později by ji režim, podobně jako její dvě starší sestry, za železnou oponu už nepustil. „Na anglistice mě lákalo, že v té době to byl takový obskurní obor. Angličtina nebyla ten rozšířený, komerčně užitý jazyk, jakým je dnes, a moje představa byla, že potom půjdu překládat staroanglickou literaturu, což by byl způsob, jak v té době slušně přežít v inteligentním prostředí.“

Na školu nebyl čas

„Do školy jsem chodila ráda, ale ne moc často, hodně jsem to flákala,“ přiznává se Nellis ke své vlažné studijní morálce. Nejenom že studovala školy dvě, ale v té době už byla vdaná, měla vlastní domácnost a musela se nějak živit. Doučovala angličtinu, překládala beletrii, koncertovala, ale brala všechno - jednou aranžovala zlato na fotografování, jindy zase kosmetiku na výstavě, dělala pro Microsoft (mimochodem, po studiu na FF pracovala nějaký čas na MZV jako poradkyně přes internet a stála u zrodu prvních oficiálních stránek ČR). „Já jsem samozřejmě byla odhodlaná, že budu vzorná studentka, akorát to vždycky nevyšlo,“ stýská si Nellis. Na chodbách často viděla číst své spolužáky knihy, ke kterým se sama nikdy nedostala. Dnes ji mrzí, že se nemohla na školu pořádně soustředit, že to pro ni nikdy nebylo to hlavní, a přiznává, že má „strašné mezery, na které se naštěstí nikdy nepřišlo.“ Na druhou stranu, když dokončila FF (konzervatoř opustila ve čtvrtém ročníku, protože více než hře na příčnou flétnu se chtěla věnovat flétně zobcové), měla pocit, že má najednou spousty volného času.

A proto ani nepřekvapí, že největší úskalí studia bylo „to stihnout“. Ovšem dodnes vzpomíná na „krásné“ hodiny profesorů Starého a Hilského: „To byly přednášky, které člověk sledoval se zatajeným dechem jako detektivku. Tedy když tam člověk dorazil,“ dodává se sebeironickým pousmáním. Další milou vzpomínkou jsou semináře Prof. Zdeňka Hrona o anglické poezii, které poté, co oficiálně skončily na univerzitě, se přesunuly a pokračovaly u A.N. doma. Studenti tam podle ní docházeli „na hodiny“ rádi a mělo to své kouzlo. O studiu na FF obecně říká: „Bylo na tom hezké, že to lidi nutně nesměrovalo k ničemu konkrétnímu, a ta otevřenost mi vyhovovala.“ Díky studiu angličtiny a překládání se seznámila se svým současným manželem, Američanem Simonem Nellisem. Dal je dohromady americký kamarád, se kterým Nellis tehdy konzultovala své překlady. Největší přínos studia na FF ovšem vidí někde jinde: „Přečetla jsem hodně knih, poznala zajímavé lidi a zajímavý pohled na literaturu a skrze příběh je to spojené s tím, co dělám dneska.“ Nyní totiž režíruje filmy i divadelní představení, píše scénáře, vyučuje na FAMU a sbírá jednu cenu za druhou.

Léta na FAMU

Jak ale držitelku např. hlavní ceny MFF v San Francisku napadlo dát se na film? V pětadvaceti si řekla, proč nezkusit něco úplně nového, a když si na nějakém „mejdanu“ přečetla knížku Syda Fielda Jak napsat dobrý scénář (k jejímuž poslednímu vydání napsala Nellis předmluvu), rozhodla se pro FAMU. „Řešila jsem, kterou katedru mám zkusit, a říkala jsem si: kameru nemám, natočenýho nic nemám, fotky žádný nemám a na scenáristiku chtějí jen pět povídek, to ještě tak zvládnu. A tak jsem je napsala.“ V šuplíku neměla v té době schovaného nic. Když totiž v osmi letech něco napsala, našly to sestry a Alici naprosto zesměšnily. Tak se zařekla, že už nikdy nic nenapíše.

Nedostudovaná scenáristka

Na FAMU už v prváku točila dokumenty pro ČT (např. Follia - určitý druh bláznovství, 1997), a tak není divu, že ji kdosi označil za jednu z „nejagilnějších studentů posledních let“. Navzdory tomu ji o tři roky později z FAMU vyhodili. Tehdy totiž točila svůj druhý celovečerní film Výlet a nemohla se dostavit k zápisu. Děkanovi to bylo sice líto, ale řád je řád. Navrhnul jí, ať se na jaře přihlásí znovu, že ji vezmou bez přijímaček. To ale Nellis s díky odmítla: „Já jsem na té škole byla ráda, ale ty čtyři roky byla taková zdravá míra.“ Takže stát se „novou dámou českého filmu“ a sbírat ceny, kde se dá, lze i bez „famáckého“ diplomu. Diplom z fildy vám k tomu bohatě stačí.

Iva Vokurková (AA-SVE)