Babusja aneb cesta do hlubin tajemného ruského severu

Kdyby se mě někdo dříve zeptal, jestli jsem byla nějakým snímkem opravdu dojata, těžko bych odpověděla, neboť filmová hollywoodská mašinérie je už ohraná a často monotematická. Povedlo se to až pro mě dosud neznámé ruské režisérce Lidii Bobrové a jejímu mistrně natočenému dílu Babusja.

Snímek nás přivádí na daleký a ponurý ruský sever, kde žije skromná stařenka Tusja s rodinou, které obětovala celý svůj život. I nyní na jeho sklonku pečuje o celou domácnost své dcery, kterou musí znenadání opustit. Přestěhuje se tedy ke své sestře Anně a k jejímu notoricky opilému synu Víťovi do malé rozbořené chaloupky. Tady krátce nalézá radost a lásku. Štěstí ovšem trvá jen do chvíle, než si Anna zlomí krček a Tusja je opět odkázaná na pomoc ostatních příbuzných. Částečnou naději pro ni skýtá stařenčina neteř Líza. Ta se velmi energicky snaží Tusju umístit k některým členům rodiny. Nicméně ani ona sama si takové „břemeno“ k sobě vzít nechce.

Tusja nakonec zůstává u svého vnuka, jemuž válka v Čečensku silně pošramotila život a zanechala rány, jež se těžko vstřebávají. Jeho dvanáctiletou dceru Olinku připravil silný výbuch o sluch. Babusja velmi záhy pozná, že není vítaným členem domácnosti a než, aby byla někomu na obtíž, vydává se tajně do chladné a nepřívětivé náruči noci. Kam? Z příběhu to jasně nevyplývá. Asi tam, kam ji volají daleké sibiřské větry, tam, kam jí budou cestu ukazovat hvězdy. Možná se bude Tusja vracet na místo, kde prožila kus svého nelehkého života a na které vzpomíná. To je snad to jediné, co Tusje opravdu zbylo. Vzpomínky. Vše ostatní jí jakoby vítr roznesl po rozlehlé ruské pustině. Přesto však nejsou ještě všechny svíce naděje vyhaslé. Pravě na samém konci, kdy Tusja opouští vnukovu domácnost, se stane zázrak a snímek tak dostává pohádkový rozměr. Při svém odchodu se babusja tiše loučí s malou Olinkou. Děvčátko se náhle probudí a vzhlédne k babičce. Ta se na ni vlídně podívá a rozloučí se s ní. V té chvíli se stane cosi nevysvětlitelného a dívenka po dlouhých letech opět slyší lidský hlas. Celý příběh tak má alespoň trochu radostné vyústění.

Film plyne velmi pomalu a nerušeně.

Divák si chvílemi připadá, jako by se ocitl kdesi ve starém Rusku, v dávných dobách, kdy světu nevládly peníze, ale přirozená rodinná pospolitost, symbióza s přírodou a víra v Boha. To byl svět, jenž ve filmu ztělesňuje Tujsa. Svět starého Ruska. Novému Rusku, kde není místo pro klasické tradiční hodnoty, babusja nerozumí a je v něm ztracená jako rybka v širém moři. I oči stařenky prozrazují mnohé. Jsou jakýmsi zrcadlem jejího dlouhého strastiplného života v sovětském a postsovětském Rusku a zároveň vyjadřují vnitřní tragiku celého národa. Pohled do moudrých očí staré Tusji je pohledem do veliké ruské duše, která je mnohdy ještě rozbolavěná po letech útrap a izolace. Babusja ale na rozdíl od některých Rusů netouží po bohatství ani po světovosti. Jediné, co jí doopravdy schází, je trocha lásky a péče od těch, o něž se celé roky starala a které vychovala.

Film Babusja je příběhem laskavé a milující ženy, jež na samém konci života zůstala naprosto opuštěná a bezprizorní, jen s pocitem vlastní zbytečnosti. Tak lze ve zkratce vylíčit naléhavé poselství filmu, které není aktuální jen pro Rusko, ale vznáší se nad mnoha a mnoha domovy a domácnostmi po celém široširém světě. Sama režisérka Lidija Bobrova se přiznala, že snímek natočila z potřeby osobního pokání.

Domnívám se, že současná ruská kinematografie je nesmírně pestrá, kvalitní a také na rozdíl od jiných evropských filmů velmi citově založená. To jí dává poněkud lidský rozměr. Film byl sice natočen už v roce 2003, avšak myslím, že ho viděla jen hrstka lidí. Proto Vám ho, milí přátelé, na dlouhé zimní večery vřele doporučuji.