Hodni Palachova odkazu (?)

Zpráva z letošních palachovských oslav

Pietní akt u pamětní desky Jana Palacha, neoddělitelná součást vzpomínkových akcí zaštítěných Filosofickou fakultou, rozhodně nebyl jen prázdným rituálem, při němž se každý rok opakují tatáž velká slova, která již dávno ztratila plasticitu. Právě naopak. Studentská rada se snažila dát letošním oslavám celouniverzitní charakter, proto se svým projevem vystoupil i rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima, který zdůraznil, že „svoboda a demokracie nejsou žádnou samozřejmostí a že je můžeme ztratit snáz, než se na první pohled zdá.“ Děkanka Filosofické fakulty, doc. Mirjam Friedová, vyzdvihla skutečnost, že Palach ukázal, „že lze a je potřeba stavět vnitřní svobodu proti vnějšímu žaláři“. Předseda Akademického senátu FF, prof. Jan Čermák, hovořil o Palachově činu jako o aktu nejhlubší, téměř dokonalé lásky, jež svůj život dává v oběť.

Několik minut po skončení pietního aktu byla u Musea Kampa odhalena socha Citovec Miroslava Pošvice. Autor se snažil ztvárnit silně vnímajícího člověka, jímž podle něj Palach bezpochyby byl. Několik prosvícených ledových kvádrů tvoří obal pro rozptýlené kousky barevného papíru, jež značí jemné předivo vnitřního života. Led odkazuje jak ke zmrazení života v Československu během šedesátých let, tak k pomíjivosti světa. Právě prchavost okamžiku byla velmi symbolická, neboť socha začínala tát již při samotném odhalení.

Večer zakončil komponovaný scénický večer 1969 – Doba ledová na Nové scéně ND, jehož jediné uvedení směřovalo právě na výročí Palachova činu, 16. ledna. Četbu z vyšetřovacích spisů lidí stíhaných kvůli Palachově smrti či ze spisu o počátcích spolupráce mladého studenta FAMU s StB střídal hudební doprovod Opery ND pod vedením Petra Kofroně, jež umocňoval celkovou atmosféru napětí a neklidu. Následoval snímek Stanislava Miloty Jan ’69, po němž vystoupili pamětníci, kterým leden 1969 a vnitřní svoboda mladého studenta změnily život. Olbram Zoubek, jenž odlil Palachovu posmrtnou masku, Vlasta Chramostová a již zmíněný režisér Stanislav Milota a Pavel Kohout, jenž vyzdvihl jedinečnost Palachova činu. Historik Petr Blažek poté hovořil o „svém“ tématu, jejž v Palachově příběhu nalezl, i o mnoha nedopovězených osudech, které v Hořícím keři zůstaly otevřeny.

Letošní výročí opět ukázalo, že čin Jana Palacha stále rezonuje jak na půdě fakulty, tak na úrovni společnosti. Mám za to, že právě kreativita, s jakou k Palachovu odkazu přistoupili umělci, je cestou k důstojnému a přitom nezkostnatělému připomínání. Víme však velmi dobře, že cesta není otázkou minuty ticha u pomníku, ale každodenního rozhodnutí tváří v tvář lhostejnosti. Jak řekl prof. Čermák, „máme se pokoušet ve velkých i všednodenních věcech svádět souboj se svým strachem, se svými obavami, se svými děsy, máme se přestat bát, ať je hybatelem strachu cokoliv.“

 






Sdílej článek


Hodnocení

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář