Když je vše (včetně tygrů) z melounového cukru

zdroj: wikimedia commons

V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru. Povím vám o tom, neboť jsem zde a vy vzdáleni.

Právě těmito slovy začíná nejznámější a zároveň i nejuznávanější literární dílo amerického autora Richarda Brautigana, jenž je v srdcích svých čtenářů nesmazatelně zapsán již téměř půlstoletí. Svoji nezměrnou fantazií a do jisté míry i sociokulturním vizionářstvím se zařadil po bok u nás mnohem známějších amerických literátů druhé poloviny 20. století, jakými jsou například Kurt Vonnegut, John Updike nebo William Styron. Od děl z produkce právě zmíněných jmen se však Brautiganovy texty značně liší – těží totiž často z atmosféry obklopující americkou společnost na konci 60. let, z volnomyšlenkářství tehdejší Kalifornie a celého západního pobřeží i z jakési touhy po radikální společenské změně existující v autorově milovaném městě, San Franciscu, již po několik desetiletí. Výsledkem jsou pak unikátní literární díla, která se vyznačují vysokou mírou obsažené poetiky, autorovou hrou s barvami, smysly a pocity. Následkem toho jejich četba často vzbuzuje u čtenáře pocit osobní transformace do jedné z postav žijících ve fantaskním světě vylíčeném v knize. Brautigan tak ze svých čtenářů dělá jakési žijící a reálně existující Alenky, které vstupují do autorovy osobní říše divů, ve které nic není nemožné. I proto je pak četba děl tohoto amerického spisovatele pro mnoho lidí téměř návykovou záležitostí a nezřídka se stává, že se takováto „oběť“ není schopna od knihy odtrhnout dříve, než se její oči dostanou na tiráž.

Dílo V melounovém cukru je, jak bylo zmíněno výše, do jisté míry svědectvím doby a literárním pramenem všem těm, kteří touží poznat myšlení mnoha mladých Američanů žijících si v době kontrakultury hippies svůj sen za lepší a spravedlivější společnost. Richard Brautigan, ač v té době již třicetiletý, se plně ztotožnil s těmito myšlenkami a obklopen podobně smýšlejícími lidmi napsal knihu, jejíž příběh či postavy zdánlivě nedávají žádný smysl, ale jejíž celková atmosféra je natolik silná a všeprostupující, že se jí nelze ubránit.

V knize se ocitáme v neidentifikovatelném čase i prostoru, kde je vše, i samotné postavy, tvořeno melounovým cukrem, substancí, jejíž podstatu nelze vysvětlit. Ústředním místem celé knihy zdá se být komuna lidí pojmenovaná jáMOR (iDEATH), jejíž obyvatelé žijí spokojeně v harmonii s přírodou i sebou samými. jáMOR tak představuje jakousi knižní verzi ideální, utopické, kontrakulturní komuny, které v té době rostly jako houby po dešti, málokterá však měla blízko k ideálům, jakými byly láska a bratrství. Zároveň je však Brautiganova komuna ztělesněním i mnohem nadčasovějšího tématu, než jsou myšlenky volné lásky. Autor se prostřednictvím své knihy snaží vyjádřit naději v návrat k lidské přirozenosti a k základním zákonům přírody.

Antagonistu celého příběhu představuje neŽIT (inBOIL), vulgární postava odpadlíka sídlící v Zapomenutých podnicích, opět jakémsi protikladu utopické komunity, zdevastovaném monumentu staré, industriální, racionální civilizace. Ač je neŽIT zdánlivě prohnilým charakterem, jeho přítomnost v příběhu je nezbytná, jelikož svými slovy a činy poukazuje na některé nedokonalosti a chyby jáMORu. Zejména v pasáži, kde neŽIT spáchá protestní sebevraždu, je jasně vidět, že existence a bezchybný chod komuny je vykoupen ztrátou některých základních lidských atributů, zejména ztrátou empatie a emocí vůbec. Je to ovšem jen další z Brautiganova nezměrného množství témat užitých v knize V melounovém cukru, což poukazuje na originalitu jeho tvůrčí osobnosti. V melounovém cukru jest knihou plnou nadčasových myšlenek, které se prolínají v nepopsatelně barevném a živoucím prostředí, kde se nemožné stává skutečným a naopak. Brautiganovo přelomové dílo, se svojí téměř snovou atmosférou podobné Saroyanově legendární knize Tracyho tygr, se jistě bude líbit každému, kdo se čas od času rád zasní, aby utekl z mnohdy šedé reality všedního dne.