Pluralismus má jméno Malajsie

Představte si malou, lacinou indickou restauraci. Dostanete tam pár základních indických jídel, možná ne zrovna připravených z nejkvalitnějších surovin, zato ale zaručeně autentických. Máte? Teď si představte, že vedle pultu této indické restaurace stojí Číňanka s vozíkem a prodává čínské nudle. Tvrdá konkurence, říkáte si možná, když jsou takhle hned vedle sebe. A kdekoliv jinde na světě by tomu tak pravděpodobně bylo. Ne však v Malajsii, kde Ind za pultem i Číňanka u vozíku obsluhují zákazníky téže restaurace podle toho, na co mají zrovna chuť; jen si zkrátka musí ohlídat, aby odcházející zákazník zaplatil tomu správnému.

Restaurace se nachází v malajském městečku Tanah Rata a v mých očích představuje symbol multikulturalismu, pro Malajsii tak příznačného. Když se mluví o kulturní a náboženské pluralitě, často to vyznívá, jako by to byl výmysl Západu s jeho nevídanou tolerancí a otevřeným přístupem. Ale o takové kulturní pestrosti, jakou najdeme v Malajsii, si můžeme u nás – a v podstatě v celé Evropě – nechat jen zdát.

Němá čísla

Ti z vás, kteří rádi tráví volný čas zkoumáním demografických tabulek, vědí, že Malajsie je stát na menšiny značně bohatý. Údaje z loňského sčítání lidu prozrazují, že tam žije necelých 70 % bumiputrů (ze sanskrtského „syn země“; tato skupina se skládá z Malajců, definovaných ústavou jako muslimové praktikující malajské zvyky a kulturu, a původních obyvatel Bornea), 25 % Číňanů a 7 % Indů. Pokud jde o původní obyvatele, celkově tvoří asi 17 % populace, ale na malajské části Bornea mají většinu. Z nich se také rekrutuje velké procento místních křesťanů.

Tatáž statistika nám také říká, že z náboženského hlediska tvoří zemi ze 60 % muslimové, z 20 % buddhisté, z 9 % křesťané, z 6 % hinduisté a pouze z 1,3 % vyznavači tradičně čínských náboženství, ať už jde o taoismus, konfuciánství, nebo čínské lidové náboženství. Je ovšem pozoruhodné, jak málo se skutečně o Malajsii z těchto čísel dozvíme. 1,3 % zní jako naprosto zanedbatelná menšina. Pro srovnání, procentuelní zastoupení protestantů v České republice je dvakrát vyšší než procentuelní zastoupení čínských náboženství v Malajsii. Přesto však ve větších městech, a v severozápadní Malajsii i v těch docela malých, narazíme všude na čínské chrámy, které se svou pestrostí a výrazností zásadně podepisují na celkové atmosféře.

Hlavním důvodem klamnosti tohoto konkrétního údaje je, že velká část malajských Číňanů se oficiálně hlásí k buddhismu. V praxi se ovšem většinou jedná o synkrezi s ostatními tradičně čínskými náboženstvími, půvabně naznačenou tím, že o svých chrámech místní Číňané často hovoří prostě jako o „čínských chrámech“, bez bližší specifikace. Nejčastěji v nich také potkáme symboly všech zmiňovaných náboženství. Naopak kdybychom hledali nějaký čistě buddhistický chrám, třeba takový, na který jsme zvyklí ze sousedního Thajska, byli bychom navzdory vysokým „papírovým“ procentům s největší pravděpodobností zklamaní, příliš jich v Malajsii nenajdeme.

Další věcí, o které čísla mlčí, je barvitost náboženské praxe. Malajci o své zemi rádi prohlašují, že je to „skutečná Asie“ (Malaysia Airlines má dokonce toto tvrzení jako své motto), a důvodem je kromě multietnicity právě fakt, že jednotlivé menšiny si zde zachovávají svou svébytnost. Dovolte mi ještě jedno srovnání s Thajskem: čínská menšina tam tvoří 14 % obyvatelstva, tedy rozhodně ne zanedbatelné množství, ale je natolik asimilovaná, že pocit nějaké zvláštní svébytnosti nevyvstává ani uprostřed Bangkokské čínské čtvrti. Oproti tomu v Malajsii praktikují jak místí Číňané, tak hinduisté nadále svá původní náboženství, často dokonce s větší vervou, než jejich soukmenovci v domovských zemích. Malajsie je rájem pro religionistu či etnologa, protože takřka v každém chrámu nalezneme alespoň nějaké praktikující věřící, které – pokud nám to není hloupé – můžeme snadno pozorovat.

Navzdory všudypřítomné pluralitě vyznání však jednotlivá náboženství málokdy překračují etnické hranice. U hinduismu či lidového čínského náboženství je to celkem přirozené, ale i islám je silně spjat s malajskou etnickou identitou, a pokud jde o křesťanství, tak mimo původní obyvatelstvo je významnější podíl malajských křesťanů už jen čínského původu, a i ti tvoří v celkovém počtu malajských Číňanů takřka zanedbatelnou skupinu. Obecně vzato lze říct, že se každé etnikum drží „svého“. I to se nicméně dost možná v brzké budoucnosti změní, neboť například počet smíšených manželství stoupá, což jednoznačně ukazuje na otevírání hranic jednotlivých skupin. V Singapuru je již možno zahlédnout čínské věřící u hinduistických chrámů a není důvod, proč by se malajští Číňané nemohli u svých sousedů inspirovat.

Odvrácená strana slunce

Pochopitelně, nic není nikdy tak růžové, jak bychom si to rádi malovali. Ačkoliv se malajské etnické a náboženské skupiny těší poměrně harmonickému soužití, všechno dokonalé není. Momentálně je v Malajsii upřednostňována již zmiňovaná skupina, označována jako bumiputra. Výhody, které bumiputrové v rámci této pozitivní diskriminace mají, zahrnují kromě různých kvót na vzdělávání a účast na politickém životě například i slevy na nákup nemovitostí.

Jakkoliv se nám tyto zákony nemusí líbit a mohou nám připadat diskriminační, jsou důsledkem takřka tři měsíce trvajících pouličních střetů mezi Malajci a Číňany v roce 1969, při kterých zemřelo pravděpodobně několik set lidí (odhady se různí, od oficiálního čísla 196 po zřejmě značně nadsazené dva tisíce). Pochopitelně existují, jako vždy v těchto případech, tvrzení, že za těmito nepokoji stála malajská vláda, jejímž cílem bylo právě získat záminku pro pozitivní diskriminaci Malajců. I pokud se však rozhodneme tomuto podezíravému pohledu věřit, faktem zůstává, že ekonomická situace Malajců před zavedením Nové ekonomické politiky byla výrazně horší než situace Číňanů, a obecně dost špatná. Názory na to, zda jde o dostatečnou omluva pro diskriminační opatření, se pochopitelně budou různit, ale v každém případě je to činí pochopitelnějšími.

K problémům, které kulminovaly nepokoji v roce 1969, se schylovalo už od počátků malajské samostatnosti o dvanáct let dříve, nicméně od onoho osudného roku se situace, pokud jde o rasové napětí, výrazně uklidnila. Doufejme tedy, že tento pozitivní trend vydrží, a časem třeba i bez podpory diskriminačních opatření. Jakkoliv se totiž Malajsie snaží prezentovat jako muslimský stát, je ve skutečnosti svěží oázou nefalšované a tradičně zakořeněné multikulturnosti, o kterou by bylo škoda přijít.