Na FF proběhla diskuse na téma: „LIBYE: PROTIVLÁDNÍ PROTESTY, ZÁSAH ZÁPADU A JEHO MOŽNÉ DŮSLEDKY“

Nedlouho po polovině března, přesněji v sobotu 19. 3. 2011 v podvečer, začala být nad libyjským územím vojensky prosazována bezletována zóna schválená o necelé dva dny dříve Radou bezpečnosti OSN. Letadla západních zemí v čele s Francií, Británií a USA pojala za svou povinnost chránit libyjské civilisty, ve skutečnosti však útočila ve více či méně patrném spojenectví s tamní opozicí na síly Muammara Kaddáfího.
Byl tento zásah Západu správným krokem? Jaké mohou být jeho následky? Má se Evropa vojensky podílet na řešení problémů muslimských zemí? Nejen okolo těchto otázek se točila diskuze pořádaná v pátek 8. března pod záštitou Pražského religionistického spolku, na niž přijal pozvání český islamolog a arabista Mgr. Ondřej Beránek, Ph.D., vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha a v současné době také přednášející Ústavu filosofie a religionistiky FF UK.
Jednalo se o první podobnou akci Pražského religionistického spolku, který se mimo jiné věnuje pořádání studentských seminářů a společenských akcí, o nichž pravidelně informuje nástěnka ÚFaRu. Diskuze se zúčastnilo přibližně dvanáct lidí a přestože převažovali religionisté, našli se i studenti jiných oborů či dokonce fakult a všichni pevně doufáme, že nešlo o poslední diskuzi na aktuální téma, kterých je jinak v rámci religionistiky poměrně málo.

Úvod do problematiky

Výklad Mgr. Ondřeje Beránka, Ph.D. v úvodu diskuze

Neznáme přesný význam nedávných událostí v arabských zemích a na definitivní závěry je tudíž stále ještě příliš brzy, jisté však je, že rok 2011 je v mnohých ohledech přelomový. Jedním z jeho aspektů je, že v důsledku protestů organizovaných ve významné míře studenty a mladými lidmi padl mýtus o Homo arabicus, v jehož rámci byli právě tito mladí lidé vnímáni jako ti, kdo se o politiku a dění okolo sebe nezajímají. Je však navýsost důležité se ptát na důvody a mechanismy, které lidi k protestům mobilizují, za jakých okolností autokraté odcházejí, a především jaká je pravděpodobnost, že pád autokrata povede k demokratizaci země.
Útlak, korupce, hospodářská krize - problémy, které jsou dnes poněkud monotónně uváděny jako roznětka takzvaných Arabských bouří - nejsou v žádné z demonstrujících společností novinkou, proč se tedy hroutí vlády právě teď a z jakého důvodu začala vlna protestů zrovna v Tunisku, které na tom ve srovnání s ostatními země není nejhůře?
V Tunisku byla zřejmě důvodem především pozice armády, která není bytostně závislá na přežití režimu. Právě role armády nebo lépe řečeno armád je zároveň jedním z faktorů, který všechny krizí napadené režimy do určité míry spojuje. Navzdory entuziasmu západních médií se v arabských zemích dosud jedná především o vlnu militarismu, kdy se vlády namísto neoblíbených politiků ujímají (na přechodnou dobu?) velitelé armád.
Úspěšné sesazení autoritativního režimu s sebou tedy nutně nenese automatické nastolení uspořádání demokratického, mnohem častěji nastupuje naopak pouze jiná podoba dřívější autoritativní vlády. Tento fakt je zapříčiněn především destrukcí elit, k níž za vlády autoritativních režimů obvykle dochází, právě tyto chybějící elity by byly přitom tolik třeba pro vytvoření demokratické společnosti, která je bez nich bezradná.
Jak již bylo řečeno, dělat závěry by bylo v současné situaci poněkud předčasné, jisté však je, že se všechny země, jimž protesty reálně či potenciálně hrozí, ze současné situace poučily a pracují na vývoji mechanismů, které by případným převratům dokázaly včas zabránit.
Libye má , na rozdíl od ostatních států, kde již vlna revolucí s větší či menší úspěšností proběhla, několik specifik. Ve srovnání s Egyptem, Tuniskem či Jordánskem má Libye větší území a vlastní významné nerostné bohatství, dějiny země však byly poznamenány mnoha traumaty a o její jednotnosti či národní identitě obyvatel se dá mluvit jen stěží. Do roku 1951 byla země soustavně pod nadvládou cizích mocností. Když s tímto koloniálním břemenem získala začátkem padesátých let svou křehkou nezávislost, řadila se mezi nejzaostalejší země rozvojového světa. Díky objevení ropných nalezišť však země ještě v průběhu 50. let 20. století změnila svůj statut, brzy nato ale došlo k podezřele hladkému převratu vedeném 27letým Muammarem Kaddáfím. S novou politickou teorií a revolučním programem se mladý Kaddáfí se svou Libyí zařadil po bok zemí jako Saddámův Irák či Chomejního Írán. Země, jíž měly vládnout masy, reagovala na jakýkoli problém tvrdými represemi a odpor „zbloudilých psů“ řešila pomocí teroru. Nejsilnější odpor přitom pocházel právě z ekonomicky zanedbávané Kyrenaiky, jejímž střediskem je dnešní centrum vzbouřenců, Benghází.
Vůdce revoluce, Muammar Kaddáfí, se stal bohatým mužem a podílel se na nejedné teroristické akci 70. a 80. let. K výrazné změně však došlo po roce 2001 a pádu Saddáma Husajna, kdy Kaddáfí, pravděpodobně poučen koncem iráckého diktátora, ukázal Západu smířlivou tvář. Začal odškodňovat oběti vlastních teroristických útoků a teatrálními gesty dokazovat svou náklonnost Západu a odpor vůči autoritativním vládcům majícím na rukou krev.

Stručné shrnutí dění v Libyi od poloviny února

O prvních protestech ve východolibyjském Benghází libyjská státní televize neinformovala, zato však podala zprávu o dvanácti provládních demonstracích, které se v zemi udály. Snad již toto mělo být předznamenáním faktu, že právě média a jejich postoj budou hrát v libyjském konfliktu a jeho vývoji ústřední roli. V polovině února, kdy se do Libye přelila vlna takzvaných Arabských bouří, požadovali protestující propuštění zatčeného advokáta, který zastupoval rodiny politických vězňů držených v tripoliské věznici, brzy se však kritika obrátila proti celému režimu a především jeho vůdčí osobě, Muammaru Kaddáfímu. K mladým demonstrantům se zanedlouho přidali právníci, diplomaté a technokraté.
Tábor, který protestující v Banghází zbudovali, byl v sobotu 19. února rozehnán a vlády a lidskoprávní organizace začaly informovat o prvních obětech na životech, jejichž počet se velmi brzy vyšplhal k několika desítkám až stovce. Státní televize však podobné informace dementovala a informace o masakrech označila za pomluvy a fámy. Libyjští diplomaté působící v zahraničí se od režimu začali postupně distancovat, členové pražské mise označili Kaddáfího postup za genocidu a společně s vysokou komisařkou OSN pro lidská práva volali po zastavení útoků na civilisty.
Zatímco italské odhady hovořily již necelých deset dní po začátku demonstrací o tisíci mrtvých, libyjská vláda trvala na 300 obětech a Kaddáfí obvinil šéfa teroristické sítě Al-Káida Usámu bin Ládina z vyvolávání protivládních protestů v Libyi, demonstranti jsou údajně pod vlivem halucinogenních drog a jejich rodiny si je mají najít a odvést domů.
Koncem února se hlavy západních států shodly na nutnosti ukončení útoků vládních jednotek na civilisty. Povstalci, západními médii nazývaní opozice, měli tou dobou ve svých rukou řadu strategických měst, o která však v důsledku Kaddáfího postupující protiofenzivy začali přicházet. V posledních únorových dnech uvalila OSN a následně i EU sankce na čelní představitele libyjského režimu, Spojené státy začaly v mezičase přeskupovat své síly v okolí Libye. O případném vytvoření bezletové zóny však OSN ještě 27. 2. 2011 podle slov svých diplomatů neuvažovala. O pouhé dva dny později už ale britský premiér Cameron pracoval na jejím návrhu a 3. března Ibráhím Dabbáší, libyjský diplomat při OSN, vyjádřil naději, že by Spojené národy mohly dát souhlas s jejím vytvořením. Do té doby již situace na libyjsko-tuniské hranici dosáhla krizového bodu, cizinci snažící se uprchnout ze země byli v mnoha případech vystavováni násilí ze strany Libyjců, kteří zejména černé Afričany spojovali s Kaddáfího žoldáky z Nigeru a Čadu.
V době od 8. do 17. března podpořil myšlenku bezletové zóny kromě Organizace Islámské konference a zemí Perského zálivu i libyjský korunní princ, jehož rodinu vystřídal r. 1969 v čele země Kaddáfí. Vládní jednotky začaly s úspěšnou ofenzivou a 11. března se v Banghází shromáždilo před sídlem opoziční Národní strany asi 15 000 Libyjců prosících Západ o pomoc. Čtyři dny poté předložily Británie a Libanon OSN návrh rezoluce žádající vytvoření bezletové zóny, na což následující den Sajf Islám, syn Muammara Kaddáfího, reagoval prohlášením, že na jakékoliv rozhodnutí západních zemí je již pozdě, neboť do 48 hodin bude „po všem“. Přestože libyjské ministerstvo obrany varovalo před jakoukoliv zahraniční vojenskou intervencí, která by mohla mít za následek odvetné akce a ohrožení Středomoří, schválila Rada bezpečnosti OSN v noci ze 17. na 18. března rezoluci 1973 umožňující nasazení vojenského letectva v Libyi k ochraně civilního obyvatelstva. Kaddáfího vláda vyhlásila v reakci na tuto rezoluci okamžité příměří a opět varovala před případnou vojenskou akcí. Z násilností v zemi opět obvinila organizaci Al-Káida, povstalci naopak ostře žádali o naplnění rezoluce OSN, což se záhy stalo a 19. 3. ve večerních hodinách začala být ze strany západních spojenců vojensky prosazována bezletová zóna.
Během následujících dnů a týdnů spojenecká letadla bombarovala libyjskou protileteckou obranu, vládní tanky útočící na povstalce a některá další strategická místa. Generální tajemník Ligy arabských států záhy pohlásil, že „co se nyní děje v Libyi se liší od (proklamovaných) cílů bezletové zóny. Co chceme, je ochrana civilistů, ne jejich další bombardování.“ Kritika zásahu se začala objevovat i z dalších stran, libyjská vláda podávala informace o desítkách a stovkách civilních obětí v důsledku spojeneckého bombardování a opozice si naopak stěžovala za nedostatečně razantní zásah Západu.
Vojenská operace nad Libyí se začala komplikovat i ze strany západních spojenců, velení operace nazvané Odyssey Dawn přešlo do rukou NATO, Spojené státy se z aktivní účasti na zásahu 4. dubna stáhly,zatímco Británie mluví o minimálně půlročním pokračování akce. Vedle vojenské operace se západní i afričtí státníci a diplomaté snaží o sjednání mírových rozhovorů mezi oběma znepřátelenými stranami. O motivech jednotlivých účastníků sporu, ať již libyjských či zahraničních, lze jen spekulovat - svou roli hraje kromě moci a vlivu zajisté i nerostné bohatství a osobní zájmy všech stran.

Výhledy do budoucna

Příspěvek Mgr. O. Beránka, Ph.D. a otázky řešení v rámci diskuze

Okolo libyjské krize zůstává mnoho nezodpovězených otázek, z nichž nejpalčivější je především nejasnost složení libyjské opozice a jejích cílů a dále pak vliv současného dění na budoucnost vztahu arabského světa k Západu či znovuoživení teroristických organizací.
O samotných důvodech k vojenskému zásahu Západu a motivaci jednotlivých státníků k účasti na něm lze jen spekulovat. Přestože za jeden z klíčových faktorů operace bývá označována ropa, objevují se další aspekty, které mohly mít na postoj západních mocností ještě významnější vliv. V případě USA hrálo zřejmě podstatnější roli pozadí transformačního procesu v arabském světě. Mediálně známý případ libyjských protestů by mohl totiž postavit Kaddáfího do pozice příkladu, jak se má diktátor k podobným problémům postavit a masakr protestujících by se stal legálním prostředkem posvěceným Západem.
Bylo by však reálně možné a morálně ospravedlnitelné, aby západní demokracie ignorovaly volání povstalců i civilistů a odmítly podat svou pomocnou ruku v zájmu potlačení masakru? V tomto bodě je zřejmě nezbytné odkázat na média a jejich podíl na celé záležitosti. Libyjská opozice, stejně jako Kaddáfího vláda, vkládá značnou část své energie do vytváření příznivých mediálních obrazů. Zatímco Kaddáfí vysílá záběry z hromadných pohřbů údajných obětí opozičních či spojeneckých útoků, protivládní „rebelové“ upozorňují na neustálé brutální zásahy vládních jednotek. Rakve prezentované Kaddáfím jsou však mnohdy prázdné a skutečný boj a utrpení povstalců se často omezuje na zničené domy a mladíky brázdící poušť na korbě pick-upu s automatickou zbraní v ruce. Kde je tedy pravda? Nepodporují Evropané a jejich spojenci jen pochybné zájmy nejasně složené a každopádně nejednotné skupiny rebelů, jejichž jediným cílem je svrhnout diktátora, aniž by věděli, co bude se zemí dál? S ohledem na fakt, že počítač Al-Káidy zabavený v roce 2007 informoval o východní Libyi jako nejplodnějším rodišti jejích stoupenců a bojovníků, bylo by nanejvýš vhodné zjistit, koho rezoluce OSN chrání a podporuje.
Vzhledem k tomu, že většina zastánců západního vojenského zásahu proklamuje coby jeden z hlavních cílů vytvoření demokratického státu, je nutné se rovněž ptát, zda vojenská zahraniční intervence k vytvoření fungujícího demokratického systému vůbec někdy vedla. Studie publikované v posledních letech mluví o úspěšnosti intervencí liberálních zemí velmi váhavě, od roku 1945 do současnosti se tato úspěšnost pohybuje okolo 3%, přičemž studie zabývající se zahraničními snahami o změnu režimů od roku 1816 považuje za přínosné pouze pokusy o upevnění moci dříve svržené vlády, snahy o nastolení nové končí mnohem pravděpodobněji občanskými válkami.
Porážka ozbrojených složek režimu a sesazení jeho hlavních představitelů nevede automaticky k nastolení nové vlády, která by byla schopna stabilizovat situaci v zemi. Stejně jako má Muammar Kaddáfí v současné době problémové postavení ve východní částí Libye, neměla by současná opozice na růžích ustláno v její západní části. Nedostatečná národní identita Libyjců a markantní rozdíly mezi jednotlivými socálními skupinami tvoří z Libye nesnadno spravovatelnou zemi.
Vojenský zásah Západu v muslimské zemi s sebou kromě „tradičních“ nebezpečí zahraničních intervencí přináší i další problematické aspekty. Převraty v Egyptě a Tunisku významným způsobem oslabily doktrínu teroristické organizace Al-Káida, která samu sebe a terorismus do té doby prezentovala jako jedinou možnost jak porazit zkorumpované autoritativní režimy. Pád vlád v důsledku více či méně nenásilných protestů však ukázal i jinou cestu a hlas teroristických organizací byl na jistou dobu potlačen.
Vojenský zásah a případné bombardování libyjských muslimských civilistů ze strany západních „křižáckých“ mocností opět dává munici rétorice teroristických organizací typu Al-Káidy, které mohou znovu nabýt na síle. Ať již byly záměry diplomatů schvalujících rezoluci 1973 jakékoliv, povedou v nejbližší době zřejmě k oživení protizápadních postojů v nejedné muslimské zemi.
Nabízela se však vůbec možnost efektivního nevojenského řešení libyjského konfliktu? Podle pana doktora Beránka ano. Podpora vzbouřenců měla být primárně politická, válka se mohla z valné části uskutečnit na poli médií a mediální propagandy, což je oblast, v níž Kaddáfí v arabském světě prozatím vítězí. Využiti k tomuto účelu mohli být především „zběhlí“ představitelé Kaddáfího režimu jako Mūsā Kūsa, jejichž projevy a argumenty proti Kaddáfímu by měly, na rozdíl od západní vojenské intervence, potenciál být pochopeny a přijaty jak Libyjci, tak i obyvateli dalších arabských zemí. Na poli médií a komunikace se nabízí také velká úloha satelitních televizí, které by svým vysíláním nabídly společnou platformu pro východolibyjské rebely a jejich případné spojence na západě země - podobný program již dal libyjským rebelům k dispozici Katar.
Stejně jako v Iráku byla i libyjská krize řešena primárně vojensky, lze tedy jen doufat, že její výsledek bude přinejmenším uspokojivější a Západ třeba po zkušenostech z Libye, Iráku a Afghánistánu propříště velmi důkladně zváží začátek další vojenské operace v arabském světě. V ideálním případě by samozřejmě nemělo být jakéhokoliv zásahu třeba, takový optimismus je ale zřejmě přehnaný.
Bylo by možná záhodno říci, že „po bitvě je každý generálem“ a kritizovat je snadné. Bohužel však ještě není „po bitvě“ - bitva, ať už vojenská či politická, bude pokračovat ještě velmi dlouho, s nejistým průběhem a pochybným výsledkem.