Zmikund ve vleklý aule: jag vnikli Opráski a autogram jáda

—Pokud jste na fakultě zahlédli něco ryšavého, byl to s velkou pravděpodobností Zmikund Lucemburski. Se stim smiřte!—

Spolek studentů historie FF UK uspořádal minulý týden ve velké aule filozofické fakulty besedu s autorem internetového komiksu Opráski sčeskí historje. Netradiční komiks vznikl původně na internetu, ale v listopadu se dočkal i knižního vydání. Tištěné Opráski se staly bestsellerem a již po několika dnech musel být proveden dotisk.

Už hodinu před začátkem besedy se u velké auly začali shromažďovat příznivci Oprásků a poté se společně mačkali ve frontě na zakoupení knihy nebo placky se Zmikundem. V příslušnou hodinu byl dav vpuštěn dovnitř a mohl se usadit kamkoli kromě prvních řad, kde byl výstižný nápis RESREVÉ.

Po příchodu autora v masce Zmikunda následoval velký potlesk a beseda mohla začít – mikrofony putovaly publikem a dotazy se sypaly. Nejen účastníky diskuze jistě zajímá, jak Opráski vznikly, a pravděpodobně nikoho nepřekvapila ani nepřekvapí autorova odpověď: „Opráski vznikly vlastně náhodou a neplánovaně.“ Původně byl komiks publikován diskuzním klubem Čtyčpístek mame kemix na webu Okoun.cz, ale díky své originalitě si brzy získal tisíce příznivců na facebooku (www.facebook.com/historje). Jeho kouzlo spočívá jak v náplni, tak v provedení. Autor však tvrdí, že „důležitá je pouze náplň, s formou je to horší“. Na otázku, v jakém programu jsou Opráski vytvářeny, autor s pobavením v hlase prohodil: „Když jsem řekl, že jsou tvořeny v Corelu PaintShop, tak grafikům vstávaly vlasy na hlavě. Snad ani nezmiňuji, že některé z nich jsou skutečně nakresleny v Malování. Ale… Pro kikoti doprí.“

Opráski popisují přelomové okamžiky českých dějin – a to jak ty nejslavnější, tak i ty, které zná jen málokdo. Ať už ale pojednávají o komkoli a čemkoli, vždy je to s pořádnou dávkou ironie a nadsázky.

Tomu pomáhá i podoba jazyka, jímž je komiks provázen a komentován. Oprásština je založena na absolutním překroucení a pokřivení češtiny, která se tak na první pohled stává změtí špatně napsaných slov s přílišným počtem háčků a čárek a zpřeházenými písmenky. S takovým jazykem ale souzní i grafika Oprásků – zdánlivě neumělá, až karikaturní, ve skutečnosti však velmi výstižná.

Kikoti je jedno ze slov, které komiks stvořil a které ihned přešly do běžného užívání minimálně mezi komunitou opráskomilů. Kromě něj je to kupříkladu citoslovce bot!, obvykle provázející smrt mnohých historických osobností, nebo zvolání se stim smiř!, oblíbená věta především těch, kdo onu smrt způsobili. Mezi ty či ony postavy patří zimní král Fridex Falcký, Svatý Válcav, Slámo či Mizr Huz a Zmikund Lucembruski. Právě tato dvojice se stala nejpopulárnějšími subjekty komiksu a dočkala se hned několika vlastních dílů, které oplývají Huzovými obavami, jestli jeho názory nejsou už trochu na hranici, nebo Zmikundovou neopodstatněnou zálibou ve sběru suchého dřeva a hraní si s ohněm.

A je to právě Zmikund, do nějž se stylizuje autor známý jen pod přezdívkou Jaz. Zařekl se totiž, že zůstane v anonymitě. Všech veřejných akcí spojených s Opráski se tak účastní v masce krále Zmikunda Lucembruskiho, která dovádí do doslovné dokonalosti jeho přízvisko „liška ryšavá“.

Ve zmikundí masce dorazil i na besedu do vleklé auly filzofickí fakulty. V odpovědích na dotazy přítomných kikotů přiznal, že se těžko odhaduje, která postava čtenáře osloví a které hlášky se ujmou. Rovněž poučil některé přítomné, že asi neumí dobře česky. Dmnti fagt!

Nejvíce zastoupeným tématem byla otázka, zda jsou Opráski zneuctěním historie. Jaz v jedné z odpovědí odkázal na vyjádření předního českého historika Petra Čorneje, který zmínil, že jsou v Opráscích faktické chyby. „Když se pan Čornej nechal slyšet, že tam máme faktické chyby, tak jsme si v ústafu řekli, jak je to možné? Vždyť my to bereme z té jeho knížky!“ Trochu vážněji však dodal, že je lepší, když historickou osobnost vidíme v nějakém světle, než kdyby tam byla tma.

Po debatě následovala už jen očekávaná autogramiáda. Ti, kdo doufali v odhalení pravé podoby autora, nebo alespoň věřili v nějaký blízký kontakt, se museli smířit s tím, že se Jaz ukryl v chodbičce k zadnímu východu z auly a výtisky Oprásků k podpisu přijímal jen škvírou mezi dveřmi. Mírnou útěchou jim mohlo být věnování v oprásštině a fakt, že je v budoucnu čekají další díly Oprásků sčeskí historje.