Absolvent bohemistiky a historie: Ladislav Špaček

„Čím déle žijete, tím více oblastí života poznáváte a tím víc vás lákají.

Ladislav Špaček. Jméno veřejnosti známé hlavně z období jeho působení ve funkci mluvčího prezidenta republiky a ředitele tiskového odboru kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. Na televizní obrazovce se objevil jako zpravodaj a moderátor, později také jako hlavní protagonista seriálu Etiketa. Má dvě vysoké školy, dvě děti působící ve filmařské branži, jednu ženu, jednu firmu, jeden titul PhDr. a několik pracovních aktivit.

Jeho pracovní aktivity se obecně zabývají komunikací a etiketou, publikuje, školí v oblasti mediální a krizové komunikace a má pořad na Rádiu Impuls, mezitím najde čas i na poskytování rozhovorů pro média a na „poradenství“ v oblasti etikety na svých internetových stránkách.

Špaček nejprve studoval Pedagogickou fakultu v Ostravě, během jeho studia proběhla invaze ruské armády na naše území. Ke způsobům vyjadřování nesouhlasu s událostmi tohoto a následujícího období dodává: „Invaze v mé generaci vybudila silný odpor k imperiální politice Moskvy a postupně k potlačování relativně svobodného života konce šedesátých let. Byl jsem předsedou fakultní studentské organizace a členem předsednictva Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, který organizoval studentské stávky, masové protesty i Palachův pohřeb. Svaz byl na počátku normalizace zakázán, nicméně několik nejaktivnějších členů využívalo kontaktů (jakých?)k šíření literatury ze zahraničí, třeba Škvoreckého knih, Tigridova Svědectví, Pelikánových Listů apod. Byl jsem součástí té sítě, šířil jsem tzv. ilegální tiskoviny, jak se tomu tehdy říkalo, dál. Skončilo to soudem, desítkami výslechů na Státní bezpečnosti, odebráním pasu a trvalým dohledem StB po příštích dvacet let. Nerad na to vzpomínám. Jsem šťasten, že jsem stihl prožít ještě kus života ve svobodě.“

S rodinou se Špaček přestěhoval do Prahy, kde začal studovat filozofickou fakultu. O svém rozhodnutí studovat druhou vysokou školu říká: „Tehdejší doba neposkytovala mnoho možností k seberealizaci. Nemohlo se podnikat, cestovat, svobodně tvořit, nebyl internet, zbývalo chalupaření, koníčky v organizacích Národní fronty nebo hospoda. Mne lákalo vzdělání, pořád jsem něco četl, trávil jsem spoustu času v univerzitní knihovně, a tak bylo nasnadě, že tento potenciál vyústí ve studiu další fakulty a rigorózní zkoušce. Studium mě bavilo a uspokojovalo, navíc mi pak poskytlo příležitost na fakultě učit.“

Jedna z mých otázek se také vztahovala k využití studia Filozofické fakulty v praxi a v životě. Jak sám Ladislav Špaček uznává: „Nejde o obsah studia, zvláště tehdy, když se věnujete úplně jinému oboru. Jde o systém nabývání poznatků, o utříděnou strukturu všeho, co víme, co přečteme, čím rozšiřujeme svoje znalosti a zkušenosti, o hierarchii v oblasti poznání. Ten systém vám usnadní rozlišit, které informace jsou podstatné, které okrajové a povrchní. Jakýkoli další poznatek vám zapadne do příslušného místa ve struktuře a dotváří komplexní obraz oboru. Jistě, znalosti, které jsem si osvojil během studia v obou oborech (historie a česká gramatika), dnes prakticky nevyužiji, ale na systematické vzdělání nedám dopustit.“

Kromě popsaných pozitiv studia na Filozofické fakultě se Ladislav Špaček zmiňuje o zvláštní atmosféře sepjatosti, která v nelehkých dobách našich dějin mezi studenty i profesory vládla. Přiznám se, že s trochou závisti čtu odpověď pana Špačka na otázku ohledně rozdílu mezi rolí studenta a vyučujícího na fakultě: „Nebyl to velký rozdíl, šlo o atmosféru na fakultě, ta byla kolegiální, inspirativní, ke svým vyučujícím stejně jako posléze ke svým studentům jsem měl otevřený a přátelský vztah. Jako pedagog jsem učil takové osobnosti, jako jsou Michal Viewegh, Vlastimil Ježek, Petr Fejk, Jiří Peňás a mnoho dalších. Byla to skvělá generace. Měl jsem rád semináře, kde se diskutovalo, doba byla nabita napětím. Duchovní sepětí mezi studenty a učiteli se skvěle projevilo v listopadu a prosinci 1989.“

Nakonec se sluší říct, že Špaček jako osobnost oslní svou schopností všechno stíhat, svou ochotou zabývat se řadou záležitostí a svým pohledem na vzdělání, který vystihl větou v titulku a větou touto: „Kdybych na to měl čas, studoval bych rád a nepřetržitě.“

Veronika Drnková (PED)