Několik poznámek k tzv. revizi oboru Historie na FF UK v Praze

reakce docenta Martina Kováře, ředitele Ústavu světových dějin FF UK

V posledním čísle časopisu FFakt se objevilo hodnocení historických pracovišť na FF UK v Praze. Poté, co se na mě zástupce šéfredaktora obrátil s několika dotazy, začala mezi námi e-mailová komunikace, jejímž výsledkem je tato moje reakce. Vzhledem k omezenému rozsahu budu to, co Lukáš Borovička s Vítem Strobachem napsali, komentovat velmi stručně, spíše v jakýchsi glosách.

Pokud jde o podmínky k výuce historie na FF UK, v zásadě souhlasím s tím, že „vzhledem k notně konzervativnímu prostředí na oboru je dáván minimální akcent na získávání kompetencí v oblasti technologií, tj. možností počítačů, internetu…“ Tato do jisté míry oprávněná výtka však míří na historická pracoviště pouze zčásti. K zásadní změně by bylo v první řadě nutné změnit pracovní (prostorové) podmínky na fakultě a technické vybavení jednotlivých pracovišť a učeben. Do té doby jsou naše možnosti limitované. Pokud jde o moji představu, týkající se rozvoje Historického kabinetu (HK) a jeho proměnu v „moderní knihovnu evropského typu“, již autoři článku označili za „spíše utopii“, jedná se o nedorozumění. Moje představa se týkala a týká především knihovního fondu, jenž by měl být doplňován tak, aby se studenti mohli seznámit se skutečně důležitými novinkami v oboru. Jinak je jasné, že má-li se HK změnit v knihovnu, jakou známe ze západoevropských univerzit, musí se o to zasadit vedení fakulty, historická pracoviště v tom mohou udělat jen velmi málo; příběh s dostavbou knihovny na dvoře fakulty je přitom dobře znám.

K hodnocení interdisciplinarity: Tvrzení, že „historie na FF UK trpí dlouhodobě problémem minimální komunikace s jinými obory“, pokládám, slušně řečeno, za nepravdivé. Nejde jen o to, že, jak autoři sami uznávají, „studenti mohou [...] navštěvovat jakékoli kurzy“, ale též o to, že historické ústavy úzce spolupracují (v oblasti vědy i ve výuce) s jinými pracovišti na fakultě. Pokud jde o Ústav světových dějin, za který mohu mluvit, lze jako příklad uvést spolupráci s Ústavem anglofonních literatur a kultur, s Ústavem slavistických a východoevropských studií, jeden z mých kolegů vypomáhá na Ústavu translatologie atd. Jestliže přednášky a semináře historiků poměrně často navštěvují studenti z jiných oborů, mohou jistě mladí historikové sebrat síly a „energii na získání většího rozhledu“ na jiných oborech. To ale záleží pouze na nich a pokud tak nečiní, je to jejich problém, nikoli problém jejich kantorů na historických ústavech.

Pokud jde o latinu a pomocné vědy historické, ponecháme-li stranou nekonečné diskuse na téma, zda by historik-absolvent FF UK v Praze měl či neměl znát alespoň základy latiny, je pro mě poněkud šokující, že autoři článku jsou schopni, byť jistě s nadsázkou, redukovat znalosti z PVH na „luštění dvě stě let starých klikyháků nějakého kameníka“. Jestliže během studia nepochopili, jak jsou znalosti PVH a archivnictví důležité i pro historika, jenž se zabývá nejnovějšími dějinami, není s jejich odborností něco v pořádku.

Část hodnocení nazvanou Popularizace x věda pokládám stejně jako názor autorů článku na „metodologickou vyspělost“ jednotlivých pracovišť za natolik subjektivní, že ji nebudu komentovat.

K odstavci nadepsanému slovem Mezinárodnost: Jsem velmi rád, že autoři článku ocenili práci členů Semináře obecných a komparativních dějin ÚSD. Zároveň je však třeba říci, že díky kontaktům členů všech tří historických ústavů přijíždějí na FF UK pravidelně odborníci z předních evropských univerzit (za ÚSD uvádím pouze z poslední doby například profesorku Wakouniga z Vídně, profesora Davise z Londýna-Kingstonu či profesora Lukeše z Bostonu), jejichž přednášky mohou studenti vyslechnout a udělat si obrázek o tom, jak se dělá věda na jejich pracovištích. Vydávání ročenky a od roku 2009 časopisu Prague Papers on the History of International Relations společně s vídeňskou univerzitou je pak, mimo jiné, dokladem respektu, jíž se ÚSD na této univerzitě těší.

Pokud jde o bizarní odstaveček s názvem Kauzy, bylo by dobře, kdyby si autoři článku ověřili pravdivost toho, co píší. Zmiňovaný profesor Miroslav Hroch působil na ÚSD ještě v době, kdy jsem nastoupil do čela tohoto ústavu, tj. na podzim 2002, a v několika následujících semestrech; stejně tak na FF UK působí i nyní – v zimním semestru tohoto akademického roku vedl, tentokrát pod hlavičkou Ústavu českých dějin, kurz s názvem Čechy a Evropa na přelomu věků (Karolinka 2008/2009). Ke „kauze“ doktorky Daniely Tinkové mám pouze tu poznámku, že vyjadřovat se k záležitostem, jako jsou habilitace či jmenovací řízení, studentům bez znalosti věci nepřísluší, od toho jsou příslušná grémia.

Vybrané osobnosti na historických ústavech nekomentuji, neboť, jak autoři sami píší, prozrazují především cosi o jejich osobních zájmech. Kromě toho v žádném případě nemíním touto formou hodnotit své kolegy. Práce mnoha z nich si navíc velmi vážím, stejně jako dlouholetého přátelství s nimi.

V poslední poznámce bych rád řekl toto: Navzdory všem problémům a strastem, s nimiž se výuka historie na FF UK v Praze stejně jako všude jinde potýká, jsem přesvědčen o tom, že se jedná o nejlepší historická pracoviště v České republice. Výsledky práce mých kolegů a respekt, který si získali doma i v zahraničí, o tom vypovídají více než jasně.

Martin Kovář