Panthéon - Sorbonne
Loňský rok jsem se rozhodla strávit dva semestry v Paříži. A ačkoli administrativa před odjezdem nebrala konce, nakonec jsem do „sladké Francie“ přeci jen odjela. První týden v Paříži jsem si připadala doslova jako na jiné planetě – nepatrná bytost uprostřed velké spousty cizích lidí, domů, věcí a zvuků…
Rozhodně si netroufám říci, že jsem poznala Francii, ale Paříž a život v ní trochu ano. Pokud vím, žádný nový zvyk jsem si ze země vína nepřivezla. Tamější pobyt mě změnil možná v tom smyslu, že si více vážím věcí v Praze, které jsem dříve považovala za běžné. V Paříži neznají naše klasické české lahůdky s chlebíčky, prakticky tam nejezdí tramvaje, do knihoven a kin se běžně stojí dlouhatánské fronty… Ale některé pařížské věci mi zase v Praze chybí - výborné bagety, „tarte aux fraises“, kavárny a prosluněná nedělní odpoledne v zahradních křesílkách Lucemburské zahrady.
Rozhodně musím zmínit dvě pařížské speciality, které bych zavedla i u nás. Jedná se o takzvaný „Vide grenier“ a o den navštěvování sousedů. „Vide grenier“ spočívá v tom, že ve stanovený víkend mohou lidé dané čtvrti snést ze svých půd všechno harampádí, kterého se chtějí zbavit a pokusit se ho prodat. Ulice jsou tak plné pultíků s nabízeným zbožím všeho druhu: knihy, nádobí, nábytek, oblečení, hračky, kolem kterých proudí zástupy zvědavých nakupujících. A do toho všeho mumraje ještě obvykle hraje živá muzika. Opravdu nezapomenutelná atmosféra!
Druhá specialita – den navštěvování sousedů - je založena na myšlence, že i v dnešní uspěchané době by bylo dobré vědět, kdo to vlastně celý ten čas vedle nás bydlí. Proto by měl každý připravit malé pohoštění a pozvat k sobě své sousedy na kus řeči. Geniální myšlenka, nemyslíte?
Naše „zkoušky“ tu nejsou oblíbené
Školu jsem si vybrala čistě ze studijních důvodů. Je zde totiž vyučován seminář dějin střední Evropy, což se mi hodilo na přípravu mé diplomové práce. Očekávání jsem neměla žádná. Řekla jsem si, že se nechám překvapit!
Už samotný francouzský systém výuky se v mnohém liší od toho českého. Popisovat jednotlivé detaily by bylo, myslím, zbytečné, a proto se pokusím pouze nastínit hlavní rozdíly.
Existují dva typy hodnocení studenta, tzv. „controle continu“ a „examen final“.
„Controle continu“ spočívá v tom, že je student povinen vypracovat během semestru zadané úkoly, obvykle musí být povinně přítomen na cvičení a na konci školního roku dělá ještě souhrnnou, nejčastěji písemnou, zkoušku obsahující látku z celého semestru.
Pokud dá student přednost „examen final“ znamená to, že během semestru žádné úkoly nevypracovává a dělá pouze na konci každého semestru z daného předmětu závěrečnou zkoušku. Dalo by se říci, že se jedná o obdobu naší klasické zkoušky. Většina francouzských studentů ale dává přednost „controle continu“, která je považována za snazší.
Jinak, alespoň co se týče oboru historie, který jsem tam studovala, studenti daleko více pracují s historickými prameny, učí se je analyzovat a chápat je v dějinném kontextu. Důraz je kladen hlavně na písemný projev, především na jeho logickou výstavbu. Studenti se učí klást si otázky, konstruovat problematiku apod.
Francouzští studenti nežijí v luxusu
Studium ve Francii má ale i své záporné stránky. Například to, že student nemá přístup do spousty knihoven a archivů, pokud nedosáhl určitého univerzitního ročníku. Do Národní knihovny se tak můžete podívat nejdříve ve čtvrtém ročníku studia. Mnoho nevýhod studia v Paříži vyplívá z nepoměru obrovského množství studentů a nedostatečného zázemí a služeb. Do knihoven se stojí hodinové fronty, domů si můžete půjčit jen minimum knih, a to ještě pouze na velmi krátkou dobu, menzy v poledne praskají ve švech, veškerá administrativa trvá neúměrně dlouho, a tak dále.
Problematické je to v Paříži i s bydlením. Sorbonne svou kolej bohužel nemá. Zbývalo mi tedy buď zažádat o ubytování v Cité universitaire, kde je ale každoročně velký nával, a nebo hledat na vlastní pěst podnájem či volné místo v některé studentské ubytovně (foyer). S podnájmem je to ale rovněž problematické, protože je po studentovi často požadován finanční garant s francouzským občanstvím.
Nejlépe se samozřejmě shání ubytování přes známé a kamarády. Tak jsem sehnala ubytování i já. Kamarádka, která byla v Paříži na Erasmu rok přede mnou, mne doslova protlačila do jednoho studentského foyer, ač se tam tehdy již oficiálně žádosti o ubytování nepřijímaly, protože už prý bylo plno. Doporučení kamarádky či kamaráda může udělat mnoho!
Co se týče podmínek ubytování studentů v Paříži, u domácích i zahraničních studentů se příliš neliší - jsou téměř stejně kritické: miniaturní podkrovní pokojíky, přemrštěně vysoké nájemné, často společný záchod na chodbě. Tak žijí studenti v zemi západní Evropy…
Mimo univerzitu už Francouzi tak vstřícní nejsou
Všichni francouzští studenti, se kterými jsem se setkala, byli velmi přátelští, ochotni s čímkoli pomoci, cokoli vysvětlit. S netolerantností jsem se mezi nimi nesetkala. Naopak mi připadalo, že spousta z nich velmi obdivovala zahraniční studenty, kteří umí mluvit cizí řečí, tedy francouzsky, tak, že jsou v ní schopni studovat na vysoké škole.
Jiné to je mimo univerzitu. Tam už ochota a tolerance rapidně klesá. Samozřejmě to ale neznamená, že by byli všichni Francouzi xenofobní a netolerantní. Můžete se setkat s Francouzi milými, přátelskými, otevřenými, stejně tak jako s Francouzi netolerantními a povýšenými. Nelze generalizovat.
Paříž nabízí spoustu možností, jak trávit volný čas. Přes kulturní oddělení Paříže 1 se dali koupit levné lístky do divadla, takže jsem zhlédla několik divadelních představení, kino je téměř na každém rohu a studentský lístek není drahý. O víkendech jsem vyrážela do pařížského okolí, protože se studentskou tramvajenkou Navigo můžete jezdit o víkendech po celém Ile de France zadarmo! Pokud jsem se chtěla podívat za hranice Ile de France, účastnila jsem se výletů organizovaných jednou studentskou organizací, které byly nejen relativně levné, ale také moc příjemné. A pak se také chodilo do barů a hospod na kus řeči s přáteli, takže jsem se opravdu nenudila!
Kristýna Ulmanová (FR-HIS)