Diskuse o radaru zaplnila hlavní aulu

V aule naší fakulty proběhla další z diskusí pořádaných studentským politologickým sdružením POLIS. O americkém radaru debatovali 21. listopadu Pavel Barša z Ústavu politologie a Ústavu mezinárodních vztahů, Jiří Schneider, programový ředitel Prague Security Studies Institute, a Lubomír Zaorálek, místopředseda Poslanecké sněmovny.

Auditorium bylo téměř plné. Přišli nejen studenti, ale i zájemci z řad veřejnosti. Překvapením byla účast Jiřího Dientsbiera a zástupce iniciativy Referendum 2007. Každý z trojice panelistů měl asi čtvrthodinové vystoupení. První, Zaorálek z ČSSD, odmítl optiku bipolárního vidění světa rozděleného na „výlupky zla“ (země tzv. Osy zla) a zosobnění dobra, svobody, demokracie (USA): „Jestli v Severní Koreji má smysl jednat, tak tím spíš v Íránu, který je mnohem stratifikovanější.“ Poté připomněl, že Írán pod vedením Chatámího nabízel USA jednání o kontrole svého jaderného programu a že spolupracoval při útoku na Afghánistán. Stínový ministr zahraničí také označil za nepravděpodobné, že by se k raketovým technologiím dostali teroristé. Podle něj je radar v ČR a antirakety v Polsku jen prvním krokem plánu, jehož konečnou fázi nikdo nezná. Oficiální dokumenty hovoří prý až o desítkách radarů, stovkách antiraket a čidlech ve vesmíru.

Druhý z řečníků Jiří Schneider reagoval na první příspěvek, přednesl ale i vlastní teze. „Ačkoli nepochybuji o tom, že v Íránu existuje živá (ale utlačená) občanská společnost, tamní režim je Zlo. To nelze nazvat jinak než Zlo.“ Dále Schneider zdůraznil, že jednáním je třeba dát přednost, ale ne za každou cenu, ne tak, že předem vyloučíme atributy síly. „Jednání musí být podepřeno silou – to je i důvod, proč bychom měli budovat raketovou obranu: Kdybychom ji neměli, kdo by se s námi bavil? Jen ti dobří.“ Schneider, bývalý diplomat v Izraeli, nesouhlasil ani s tím, že radar je příslovečným podáním malíčku, po němž bude následovat chycení celé ruky. Naopak jej znepokojuje nárůst počtu zemí, které aspirují na vlastnictví zbraní hromadného ničení. „Musíme si položit otázku, jestli chceme být zranitelní,“ vyzýval Schneider, jenž není nakloněn vypsání referenda o otázce radaru.

Diskutovat přišel i kontroverzní politolog Pavel Barša
foto: Martin Janas, Sociál

S tím polemizoval Pavel Barša. Zdůraznil, že samotná víra, že bychom se mohli svěřit do rukou odborníků je ideologií, ve které jde o prosazení moci expertů jako úzké skupiny. Otázku radaru nelze redukovat na otázku bezpečnostně-technickou: „Nakonec se musí rozhodnout v politické rovině, kde každá ze stran už ze své podstaty si nemůže nárokovat nestrannost.“ Závažný obrat Bushovy bezpečnostní strategie vidí v tom, že zárukou bezpečnosti má být posilování americké převahy, nikoli multilaterální vzájemné odzbrojování. Barša odmítl, že jde o čistě defenzivní systém: „Jeho vybudování by ve skutečnosti znamenalo, že soupeř nebude mít možnost odvety.“ Kdo má výhodu štítu, je v pokušení zaútočit první. Proto bude podle Barši logickou odpovědí ohrožených států dozbrojování a svět se nestane bezpečnějším.

Závěrečná diskuse byla živá. Zaorálek odpovídal na otázky ohledně ústavněprávních aspektů případného umístění radaru a na dopad na suverenitu ČR. Podle jednoho tazatele jde o bezpečnost USA, nikoli ČR. Podle jiného radar dostává ČR do hledáčku, kde nikdy předtím nebyla. Další diskutující zas projevil obavu, že Rusko považuje střední Evropu jen za dočasně ztracenou. Schneider vyjádřil skepsi ohledně realizace společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Zaorálek zdůraznil, že Írán už dvě stě let nikoho nenapadl a že pokud vyvíjí strategické zbraňové systémy, tak „ne proto, aby nás napadl, ale aby nebyl napaden.“ Ani podle Barši nejsou Íránci „iracionální sebevrazi“. Schneider namítal, že je chybou omezovat diskusi jen na Írán: „Nikdo neví, co se stane v Pákistánu za deset let.“