Pes, který štěká, nekouše!?

Student filozofie Jan Májíček, mluvčí iniciativy Ne základnám, prohlásil: „Být pro (radar), znamená skočit na špek těm, co straší neexistujícím nebezpečím a mají zájem na tomto strachu vydělat. Kolik jsme toho slyšeli o nebezpečnosti Saddáma Husajna a jeho zbraních hromadného ničení? Teď je to pro změnu Írán a důkazy chybí stejně jako v případě Iráku.“ Pokud někdo prohlašuje, že režim Saddáma Husajna nebyl nebezpečný pro svět, činí tak z neznalosti nebo záměrného ignorantství.

Z omylu by ho jistě vyvedla svědectví pozůstalých kurdských obětí likvidačních čistek provedených Husajnovým režimem podle nevyvratitelných faktů zbraněmi postavenými na bázi yperitu a kyanidu během irácko-íránské války v 80. letech.

Řezníkův konec

Někteří doplní, že režim „bagdádského řezníka“ měl položit na lopatky již generál Schwarzkopf během Pouštní bouře, vyvolané pro změnu kuvajtským excesem iráckého pohlavára. Sdílím pocity někdejšího izraelského premiéra Menachema Begina, jenž po zničení iráckého jaderného reaktoru izraelskými stíhači roku 1981 prohlásil: „Díky Bohu.“

Někteří lidé namítnou: „Vždyť experti v Iráku zbraně hromadného ničení nenašli?“ Nenašli, ale pokud v 80. letech pes několikrát kousal, mohl přeci kousat znovu. Netvařme se jako pokrytecký právník, který dobře ví, že jeho klient zabil, a před soudem předkládá „důkazy“ o jeho nevině.

V českých médiích se v souvislosti s otázkou radaru skloňují často především ty marginální otázky. Mnozí se nedomnívají, že by se dnes mohl opakovat panamský spor o vlajku z roku 1964. K otázce případného umístění radaru napíši pouze, že: „Ačkoliv nikdo nechce svítit svíčkou, o potřebě uskladnění jaderného odpadu v té či oné lokalitě nechce nikdo ani slyšet.“

Právníci se setkávají s nedokonalostmi ústav všech států světa. Mnozí se ale podivují, proč je u nás otázka přímé demokracie zmiňována vždy, když někdo neunese roli opozice vzešlé z demokratických voleb nebo utilitárně „píše zákon o referendu na koleni“. Ano, závislost naší nynější vlády na „přeběhlících“ je k smíchu, ale milí levičáci! Kdo byl tím, kdo znemožňoval nové volby, jež by přinesly reprezentativní vládu?

Pocit bezpečí by neměl být iluzí

Spekulace ohledně napojení jistých členů vládní garnitury USA na americké zbrojní koncerny mnozí zavrhují, protože si uvědomují, že „i kdyby a je to možné“, tak o to „namastit někomu kapsu“ tu také neběží. Nikdo z aktivistů, jež vedle otázky radaru vystupují také jako takřka profesionální demonstranti proti organizacím typu NATO, EU, IMF či WB, dosud nepřišel s alternativním řešením světového uspořádání. Ideálem všech musí být svět bez pomyslných „radarů“, ale bohužel i vznešené myšlenky se na počátku 21. století musí popasovat s dědictvím své doby.

Kategorické odmítnutí jakýchkoliv bezpečnostních záruk by bylo hrdopyšné nastavování druhé tváře poté, co na tu první již dopadla varovná facka. Každý si přeje, aby pocit bezpečí, jakému podle amerických vládních i opozičních představitelů podlehly před 11. zářím USA, nebyl pouhou iluzí. V době, kdy však člověk nemusí být paranoikem, aby si uvědomil, že některé režimy, které štěkají, ale prozatím nekoušou, nejsou zcela „košer“, veďme odbornou diskusi.

Na závěr snad jediné: Nepíši disertaci na téma „Americká zahraniční politika v postsovětské éře“ nebo „Írán, jeho politická kultura“, zdržuji se proto kategorických soudů. A opakuji, veďme skutečně odbornou diskusi a ptejme se odborníků z onoho pomyslného indexu svého oboru, jež mají k danému tématu co říct.

Lukáš Levák
Autor je Bc. historie a studentem iberoamerikanistiky FF UK
lukasl5 (zavináč) seznam.cz