Dvě tváře Facebooku

…aneb jak sociální sítě ovlivňují studium na VŠ

Ještě před zhruba deseti lety se studentům mohlo jen zdát o virtuálních úložištích všech možných informací či internetových skupinách, jejichž členové by mohli sdílet jakékoli soubory během několika sekund z pohodlí domova nebo z kteréhokoli místa na světě. Dnes už tyto funkce nepřipadají nikomu neuvěřitelné. Naopak, většina z nás by si bez nich nedokázala představit svůj život. To samé platí o sociálních sítích. Ale jsou opravdu tak přínosné?

Je všední den dopoledne, chodby a učebny se plní otrávenými studenty, kteří svým výrazem dávají jasně najevo, co si o této instituci myslí. Většina z nich si krátí čas před nebo mezi přednáškami projížděním nových příspěvků na Facebooku, či chatováním s přáteli tamtéž. Jen málo z nich si nese v ruce knihu, ještě před několika lety nedílnou součást vysokoškolského studenta. Jak jde doba dopředu, ztrácí tištěná forma svoji hodnotu a do popředí se stále více dostává elektronická podoba jakýchkoli materiálů. Všechno už se dnes dá hodit do tabletu či notebooku, a tak se tato elektronická součástka může stát vlastně jediným pomocníkem během studia. Na tom samozřejmě není nic špatného (především naše záda nám budou vděčná!), až na jeden malý detail, který se však může stát – a velmi často také stane – podstatným. Internet. K čemu by byl počítač bez internetu, zvlášť dnes, kdy jeho prostřednictvím můžeme zjistit prakticky cokoli. Úskalí však přichází právě skrze něj. Naprostá většina studentů má totiž alespoň jeden profil na sociálních sítích, kde se odehrává úplně jiný, zdánlivě dokonalý život. A sdílení informací je jen jeho malou součástí. Daleko větší část tvoří nepřeberné množství názorů, fotek, videí a chatů, které se každou vteřinu aktualizují, a proto se občas může zdát, že pokud nebudeme neustále online, něco důležitého nám uteče. To je však kámen úrazu. Pokud tím totiž pouze vyplňujeme čas, kdy se kolem nás (v reálném životě) nic jiného neděje, není to zas tak hrozné. Horší je, když začne hodina a polovina studentů to po pěti minutách vzdá a odebere se do svého virtuálního světa, který na ně přeci celou dobu čekal a kde je najednou tolik nových a zajímavých informací. Hlas vyučujícího se ztrácí z vědomí a náš mozek již naplno zaměstnává rozhovor s kamarádem o tom, jak se mu ráno nechtělo vstávat, nebo prohlížení fotek ze sobotní párty. Čas rychle plyne a než se nadějeme, hodina skončila. Zápisky? Žádné, koho by zajímaly zápisky? Hlavně, že vím, že Kristýna se dala dohromady s tím klukem z VŠE a Petr si ráno dojel pro novou motorku. Jo, a abych nezapomněla, večer bude nový díl seriálu XY, 20. série, a všichni o tom mluví. Ale pozor, objevují se nové informace a nové fotky a někdo nový si mě přidal, měla bych mu napsat, abychom se alespoň trochu seznámili, a pak už určitě budu dávat pozor. Jenže tento začarovaný kruh nikdy neskončí, stále budou nové informace a stále nás to bude nutkat si je všechny „projet“. Proč tedy na vysokou chodíme, pokud se náš život stejně odehrává pouze ve virtuálním světě? Má to vůbec cenu? A neměli bychom se naopak zamyslet nad tím, jestli všechny ty informace opravdu potřebujeme a k čemu nám vlastně budou? Protože ať už studujete cokoli, vybrali jste si to přeci záměrně, kvůli vašemu vlastnímu zájmu. A není tento zájem přeci jen důležitější?