Filozof Petříček: Nechci se nechat balzamovat a být vystaven, jak hraju fotbal!

Jeden z nejoblíbenějších filozofů naší fakulty Miroslav Petříček se za filozofa nepovažuje. Nepodléhá předvánočnímu stresu, nepotkáte ho na bouřlivých oslavách příchodu nového roku, nedává si novoroční předsevzetí. A co víc, nepíše Ježíškovi!

Kdy jste se rozhodl stát filozofem?
Nikdy. To není věc rozhodnutí. To je něco jako nákaza. A taky jsem se jím nikdy nestal.

Spousta studentů vás ale za filozofa považuje. Čím si vysvětlujete svou oblibu u posluchačů?
To jsou dvě různé věci. To, že mě považují za filozofa, je proto, že jsem tady zařazený na Ústavu filozofie a religionistiky, a je zjevné, že religionistiku nedělám. Potom nezbývá, než že jsem tu kvůli filozofii. Druhá věc je oblíbenost. Možná proto, že cítili, že jsem se filozofem nikdy nestal. Ale je pravda, že o to usiluji, tak možná moje snaha stát se jím je zaujala.

A co by pro vás bylo tím znakem, že jste filozof?
Znakem toho, že je člověk filozof, je to, že to slovo nepoužívá. To prostě přijde a je mu trapné to říkat.

Magisterský titul jste získal až v roce 1990. To je poměrně pozdě…
Ano, to bylo podruhé, co jsem do této školy vstoupil.

A důvod?
Jedním slovem: bolševik. Když jsem se sem hlásil v regulérním věku, to bylo v roce 72 a přirozeně mě nevzali – to se ale v té době dalo považovat za čest, tak jsem 18 let strávil v jednom meteorologickém ústavu. Ale chodil jsem vlastně už od gymplu za Patočkou domů. Bylo nás víc a až do jeho smrti jsme chodili k němu. Potom už byl ten neoficiální život podzemních seminářů tak rozsáhlý, že už to bylo jako regulérní vysoká škola. V 90. roce mě profesor Sobotka vyzval, abych sem přišel a měl tu přednášky a při té příležitosti jsem regulérním způsobem provedl studium a ukončil ho obhájením magisterské práce.

Změnil se po revoluci přístup k filozofii?
Nevím, jak to vypadalo tady. Pro mě se nezměnil, jen se změnilo místo, kde se o ní mluví. Pokud ale jde o nějaký společenský přístup, tak to samozřejmě ano. To je obrovská změna.

Vidíte nějaké rozdíly mezi studenty filozofie a studenty jiných oborů?
Ne, určitě ne. To je proto, že tohle je filozofická fakulta. To je určitý způsob myšlení; v tom, jestli člověk dělá psychologii nebo historii nebo filozofii nebo se věnuje filologickým disciplínám, v tom rozdíl nevidím. Když se někdo zabývá literaturou, tak se zcela nepochybně zabývá i literární vědou a literární věda je dnes už nemyslitelná bez znalosti francouzské filozofie, strukturalismu, Derridy. Je to všechno velmi prostoupené.

V současné době pracujete na projektu, který se zabývá fenomenologií. Jedním z jeho výstupů by měla být kniha Průvodce po filozofii pro mírně nepokročilé. Co si od ní slibujete?
Já si od ní slibuju, že se mi ji podaří dokončit. (smích) Ale to je specielní případ, protože kromě toho, že přednáším tady na Filozofické fakultě, tak skoro stejně dlouho působím i v uměleckých školách – u Knížáka na HAMU a posledních pět let na FAMU. A tohle je věc, kterou dělám jen a jen pro ty umělecké spolky. Jinak řečeno, tam nemá smysl se s nimi bavit o filozofii jen tak, beze všeho dalšího, ale to, co je třeba, je nějak spojovat filozofické myšlení s uměleckou tvorbou.

Takže bude určena spíše studentům umění, než veřejnosti?
To nevím, tak se to nedá říct. To jsou okolnosti vzniku, které zdaleka nerozhodují o tom, komu je to určené. Možná právě to, že jsem nucen se nějak vyrovnávat s prostředím úplně jinak zaměřeným, mi pomáhá lépe formulovat tu filozofii.

Četl jste Sofiin svět? Co mu říkáte jako malé filozofické průpravě?
Četl. Opatrná odpověď je, že je to určitě užitečná kniha. Když chce někdo mít nějaký obecný přehled, tak ho tam zcela nepochybně získá a získá ho formou zcela ideální. To jest „neduchanudnou“.

Myslíte si, že současným lidem chybí filozofie, ten duchovnější pohled na svět? Jsme opravdu takoví materialisté, jak někteří hlásají?
To je těžké. Není důvod, aby někomu chyběla filozofie. To je stejné, jako kdyby mu chybělo, že se už nevyzná v moderních teoriích vesmíru. Taky to nikomu nechybí. To bych spíš obrátil. Jestli filozofii nechybí lidé. Stává se z ní izolovaná disciplína, o kterou je zájem mezi vzdělanci, ale to je všechno. Jestli ona se sebou nemá něco dělat, a ne ti lidé, kterým chybí nebo nechybí. To si myslím je obrovský problém. Filozofie má víc než dvoutisíciletou tradici a vždycky byla nějak schopná překročit se a stát se trochu jinou nebo úplně jinou ale neztratit návaznost. Dokáže se změnit ve 21. století tak, aby proměna byla zajímavá i pro ty, kdo nejsou specialisti?

A čím má být zajímavá?
Filozofie je v určité době schopna klást otázky, které nikdo neklade, na které není odpověď. Ale na které je třeba odpověď hledat. Potom to není věc, která je profesionálně filozofická. Potom už se týká života obecně. Pomáhá chápat například co se stalo mezi jedincem a státem, že to není jen otázka pravice a levice. Filozofie byla důležitá třeba v době po Osvětimi, kdy pomáhala vyrovnat se nějakým způsobem s dějinami.

V květnu tohoto roku jste reagoval na výstavu Těla (Bodies). Většina návštěvníků jí byla nadšená, co vás tolik pobouřilo?
Pobouřilo… To je slovo, které já nepoužívám. Používám buď sprostá nebo eufemismy – to, co mě na tom zneklidnilo, je fakt, že my jsme se jaksi naučili chápat člověka jako něco, k čemu vlastně tělo nepatří. A potom, když ten člověk nějak zmizí, umře, potom je to tělo jen odpad, nebo exponát, nebo něco, předmět anatomického experimentování. Představte si, že někde uvidíte mrtvého člověka, kterého jste znala. Pak nebudete říkat, že je to mrtvé TO, ale že je to pan Novák. A tohle jako by najednou mizelo. Jako by ta mrtvá těla už dávno nebyla pan Novák, jako kdyby už dávno neměla s panem Novákem nic společného. Ale tady nejde o vztah k mrtvým tělům, to se týká i nás živých. Tak se může stát, že všechno, co souvisí s naší tělesností, je jen ranec, který musíme nosit. A tak to není. To je jedna věc a druhá věc je, že když se vyskytly nějaké argumenty, které to obhajovaly proti námitkám, tak v podtextu těch obhajob jako bych slyšel: „No dobře, nač s tím dělat takový hluk? Vždyť to jsou stejně jenom Číňani. To jsem pokládal za lehce zneklidňující.

A kdyby ta výstava byla jen pomůckou pro mediky, přijal byste ji? Vadilo vám hlavně to, že se na těla chodila dívat celá veřejnost, jak kostra drží tenisovou raketu?
Tak to už je samo o sobě naprosté znevážení těch lidí, když jsou aranžováni do takových bizarních pozic. To je další věc. Já sice nejsem lékař, ale podle mého laického názoru, kdo potřebuje znát anatomii, tak jednak musí v anatomickém ústavu absolvovat pitvy na mrtvých tělech, což je ale něco úplně jiného. Ale pokud se seznamuje s tou anatomií, tak je úplně jedno v dnešní době, jestli to je model nebo reálné mrtvé tělo. Mimochodem způsob balzamování těch mrtvých těl, který vůbec umožňuje něco takového, ve výsledku promění ta mrtvá těla na modely, které jsme dnes schopni vyrábět jako na běžícím pásu. A když se vezmou různé metody skenování organismu počítačovými metodami, tak o tom, jak anatomie vypadá, se tímto způsobem zcela nepochybně ten, kdo to potřebuje, dozví mnohem víc, než obcházením nějaké podivně balzamované mrtvoly, která ještě ke všemu hraje fotbal. To jsou argumenty, které jsou vymyšlené jen jako trapná obhajoba věcí, které se nedají obhájit.

Souhlasíte s lidmi, kteří se ještě před smrtí upíší vědě, kteří chtějí…
…aby je někdo nabalzamoval a vystavil jak hrají hokej? Tak s tím se nedá nic dělat, nechť je jim vyhověno. Otázka je, jestli to taky znamená, že se chtějí stát součástí nějaké expozice. Jestli to chtějí udělat, aby je příbuzní měli doma v salónu a dívali se na ně, tak pak skutečně nemůžu mít námitky.

Když jsem se sem hlásil v regulérním věku, to bylo v roce 72, přirozeně mě nevzali – to se ale v té době dalo považovat za čest!

Měla jsem na mysli spíš věnování orgánů na výzkum…
To je samozřejmě něco jiného. Tady šlo hlavně o to, že ta výstava je určena publiku, které je chtivé dojmů, které jsou méně než obvyklé. A v zásadě tohle je senzační věc. Když jsem byl malý a ještě existovaly zbytky Matějské pouti, tak tam byla vždycky maringotka kapitána Grintmacha, a tam se vystavovaly v lihu naložené zvířecí zrůdy. Ten princip je stejný. Tam také nikdo nešel, aby se podíval na anatomickou zvláštnost zvanou „dvouhlavé tělo“, ale bylo to něco senzačního. A z těch lidských těl se stalo taky něco senzačního. Jediné, co můžu říct já, je, že nechci aby se něco takového mohlo stát s mojí mrtvou tělesnou schránkou. Navíc si myslím, že jenom málokdo si něco takového přeje. Je třeba to ale domyslet – kdyby se něco takového stalo obecným územ, potom my se nemůžeme bránit tomu, že se po smrti ocitneme v nějakém kabinetu kuriozit. Tahle tendence je hrozně nebezpečná.

Když jsme u nebezpečných tendencí, Vánoce jsou za rohem, kolem řádí předvánoční shon, lidé jsou zoufalí z vánočního úklidu, nákupu dárků – co si o tom myslíte?
To je problém těch lidí. Nevím. Prostě žijeme ve společnosti, která vystavěla obchodní domy, a ty jsou vystavěny proto, aby o Vánocích lidi zešíleli a okupovali je a zkazili si Vánoce. A když se tomu někdo chce věnovat, tak budiž, s tím se nedá nic dělat. Ale letos to bude bez stresu, protože je postavené Paladium. (smích)

Jak trávíte předvánoční čas vy?
To jediný čas, kdy mě nikdo neotravuje a můžu konečně v klidu pracovat. (smích) Ale je to tak.

Přejete si najít pod stromečkem něco konkrétního?
Ne, to rozhodně ne. Já si myslím, že když už tu ty Vánoce jsou, pak by to mělo být překvapení. Kdybych si napsal, že chci Kantovu Kritiku čistého rozumu, a dostal ji, tak co z těch Vánoc mám? Ale to jsou všechno odpovědi dané tím, že jsem osmnáct let trávil na meteorologické stanici, která se řídila počasím a kosmickým časem, takže tam Vánoce člověku nepřipadaly zvláštní. Byl to den jako každý jiný. Poznalo se to maximálně na výplatní pásce. I když taky ne moc.

Kdyby vám Ježíšek přinesl stroj času, se kterou osobností byste si přál mluvit?
To bych ten stroj času vyhodil. Já s těmi osobnostmi nepotřebuju mluvit. Pokud za něco stály, pak po sobě něco zanechaly, a když čtu, co napsaly, nebo se dívám, co namalovaly, tak se s nimi pobavím mnohem lépe, než kdybych se s nimi setkal a oni mi vyprávěly, že mají revma. Osobní rozhovory jsou v tomto ohledu matoucí. Jako nějaký pramen toho, kdo ten člověk je, nemusí být rozhovor úplně to pravé.

Třeba by se ukázala pravda o tom člověku…
Já ale nechci znát pravdu! Já chci narážet na to, co ti lidé nechali po sobě zajímavého. Jejich pravdy mě nezajímají. A někdy je lepší pravdu ani neznat. Viz Martin Heidegger. Kdyby se člověk držel pravdy jeho života, potom by jeho knížky nevzal ani do ruky. Naštěstí kromě pravdivosti svého života i přemýšlel a zanechal myšlenky, které jsou zajímavé…

Máte nějaké plány na silvestrovskou noc? Přikládáte začátku roku nějaký „mystický“ význam?
Ne, myslím že žijeme v době, kdy je to vyloučené. Silvestr a „nový rok“ jsou komerčně vymyšlené produkty, racionálně smýšlející člověk se tohohle potěšení radši vzdá a nebo někam uteče. Nevím, možná byly doby, kdy to bylo hezké, ale dnes si nedovedu představit, jak bych mohl Silvestr a Nový rok trávit tak, jak je mi to vnucované. To je nejodpornější, co může člověk za celý rok zažít.

Asi si nedáváte novoroční předsevzetí?
Ne, proč bych si je měl dávat na Nový rok? Čekat s tím až na Nový rok? Aby potom nebylo pozdě. Co když si ho potřebuju dát v lednu?

Pro hodně lidí znamená časovou hranici: od teď to bude jinak.
Jasně, ale já si klidně můžu říct, že od Nového roku přestanu kouřit, a stejně to nesplním, a může se stát, že v březnu dostanu zápal plic a 14 dní nebudu moct vzít cigaretu do huby a přestanu kouřit samovolně, bez předsevzetí. Ale to předsevzetí můžu mít, abych obelhával sám sebe.

A co vás čeká v roce 2008? Máte nějaké větší plány?
Ne, větší plány nemám. To bychom přecházeli do vážných otázek o tom, co vůbec umožňuje vysoká škola těm, co jsou na ní zaměstnaní. Maximálně existuje program na následující semestr v mé hlavě. Vždycky mě víc baví to, co právě chystám, než to, co dělám, takže se těším na to, co si chystám, ale co začne až po polovině roku.

Na závěr malá lingvistická otázka: filozofie nebo filosofie?
Mně je to jedno. Já to píšu se „s“ a vím proč. Protože to mám v prstech. Jak jsem byl za ta léta zvyklý psát na různých psacích strojích „s“, tak na počítači to píšu stejně. Kdybych se soustředil na to, že to mám psát se „z“,… To nevím. To nejde! V té ruce to mám tak. Ale nevadí mi, jestli je tam „s“ nebo „z“. Už z toho důvodu, že (nejsem zcela jistý, kdy, ale myslím že už ve 30. letech se o tuto reformu pokoušeli – proto vydávat to za nějakou novotu, která přišla až teď, je naprosto nesmyslné. Jazyk nikdy nebude dokonale logický. Samozřejmě, řečtina – sofia – má síma na začátku. Ale kam bychom došli, kdybychom se toto pravidlo snažili uplatnit naprosto důsledně a ve všem? Navíc mi to musí být jedno, protože stejně o konečné podobě textu, který je publikován, rozhoduje reaktor nebo nakladatelství. Záleží na tom, jak jsou konzervativní, jaký k tomu zaujímají postoj. Ale co s tím můžu dělat?

Můžete psát lingvistům sprosté dopisy.
To můžu, oni mi potom taky budou posílat sprosté dopisy, že jsem blbec, protože na to není žádná jednoznačná argumentace, to se nedá zdůvodnit. (smích)

Miroslav Petříček (*1951)

Po maturitě v roce 1972 nebyl přijat na filozofii na FF UK, což považuje spíš za čest. Nastoupil do meteorologického ústavu, kde pracoval 18 let. Na filozofii nezanevřel a soukromě docházel k Janu Patočkovi. V roce 1990 se znovu vrátil na fakultu a začal přednášet. Ještě téhož roku dokončil řádné magisterské studium. V roce 1998 získal doktorát. Specializuje se na francouzskou filozofii a vztahy filozofie a umění.