Mikuláš Mařík: „Důležitější je zápal než velký talent.“

Rozhovor s Mikulášem Maříkem, studentem bohemistiky a členem souboru Charles University Workshop Production. Mikuláš na sebe prozradil: „Krom studia a divadla jsem hloubavý a citlivý mladý muž, který se ovšem nestraní kolektivu a plnými doušky si užívá života. Jsem pohledný, vtipný a inteligentní, ale ze všeho nejvíc skromný. Víc o sobě neřeknu.“

Mohl bys nám přiblížit historii souboru Charles University Workshop Production?

Soubor vznikl v roce 1993 z iniciativy Johna Martlewa a jeho tehdejších žáků, a to na základě dobrovolných cvičení k anglickému jazyku, k nimž mimo jiné využíval ukázky ze Shakespearových her. Po čase si řekli, že si to zkusí zahrát celé (po čase bylo po pár letech). První takto uvedenou hrou byl Sen noci svatojánské a hrál se, pokud vím, v roce 1996. Navázání trvalo trošku déle – další hra byla uvedena asi až po třech letech, ale potom se tempo více méně ustálilo na plus mínus jedné produkci za rok. Myslím, že už jich je, když počítám i ty dvě neshakespearovské, celkem patnáct.

Jak se John Martlew dostal k tomu, že začal tato cvičení organizovat – učil na anglistice?

John na anglistice učil předmět „praktický jazyk“. On je takový světoběžník, učil například i v Číně a Japonsku, a právě jeho osobnost nás drží pohromadě. Nevím, kdy na FF UK učit přestal, ale v té době už soubor byl natolik etablovanou skupinou, že i když teď John bydlí jinde, pořád se sem vrací. Nejen kvůli setkání se starými přáteli, ale hlavně aby mohl připravovat další představení.

Sám zmínil, jak ho překvapilo, že tady v Čechách mohl něco takového provozovat, a stále hledá odpověď na otázku, zda Češi mají mentalitu, která se pro takové podniky hodí, nebo jestli to byla jen náhoda. Je to divné i proto, že u nás neexistuje tak velká tradice univerzitních či školních představení jako v jiných zemích.

Herci se mohou stát pouze studenti? Pokud herci musí být studenti, jedná se pouze o anglisty?

To ne. Skutečný předpoklad je, že herci nesmí být rodilí mluvčí anglického jazyka. Takže hrát můžou jak Češi, tak Slováci, a vlastně kdokoli jiný. Poměrně logicky se hledá v řadách anglistů a studentů translatologie, současných i bývalých. Ne všichni v souboru ale studují tyto obory. V Půjčce za oplátku hrál poměrně výraznou roli student právnické fakulty. Čas od času se stává, že nám zaskočí někdo, kdo vůbec není student, třeba bratr některého člena souboru.

Jak se dá do souboru dostat? Děláte například nábory v seminářích?

Každý nový ročník je podroben několika Johnovým proslovům – to je klasický verbující proces. Hledá se v prvních ročnících: někdy se jich přihlásí víc, někdy nikdo. Do Workshop Production se dá dostat i jinak: jednoho člena jsme získali čistě přes facebook. Vyvěsili jsme příspěvek s dotazem, zda mezi fanoušky stránky čistě náhodou není někdo, kdo by s námi chtěl hrát. Dotyčný člověk se nám na tento inzerát ozval.

Studenty tedy „verbujete“ už od prváku. Není to problém? Studenti prvních ročníku přeci jen ještě nejsou, co do jazykových schopností, na takové úrovni.

Není to problém. Ona ta angličtina nemusí být úplně dokonalá – právě z těchto důvodů však preferujeme anglisty a translatology, protože u nich se dá angličtina na dobré úrovni předpokládat. Nicméně od samého začátku má celý projekt částečně edukativní charakter, protože John divadlem rozšiřoval výuku. Což zůstalo dodnes: práce s mladými lidmi, kteří se postupně někam vyvinou.

Pracuje s nimi John i dále? „Vychovává“ si své herce?

Ono to zas do takové míry nejde, protože naše práce není soustavná. Pro Johna je důležitý hlavně casting. Potom se snaží, aby herci zvládli základní věci jako neblokovat se na jevišti, mluvit srozumitelně a tak, aby byli slyšet, být po celou dobu v roli – i ve chvíli, kdy odchází ze scény, a podobně. Co se týče rolí: John se spíš snaží nechat herce, aby si v postavě sami našli tu interpretaci, která jim sedí. To je podle mě Johnův cíl. Nejde o to, aby člověk podal úžasný, dechberoucí výkon, ale aby byly vidět interpretace postav, což se zatím poměrně daří.

Kulisy i kostýmy si vyrábíte sami?

Všechno si připravujeme sami. Je pravda, že záleží na hře: některé třeba fungují se dvěma židlemi a stolem. U jiných her to může být složitější, například když se tam lidé musí trošku zabíjet nebo mít nějaký trůn. Vzhledem k tomu, že nemáme kdovíjaký rozpočet, musí se všechno řešit jednoduše, tím pádem i kostýmy. Máme takovou snůšku starých věcí, které byly využity při předchozích inscenacích, a o kostýmy se dále starají sami členové souboru.

Jak dlouho a jak často zkoušíte?

Podle rozsahu hry. Když je John v Praze, veškerý volný čas věnuje zkoušení. O víkendech probíhají větší zkoušky a celkem máme 2 – 3 zkoušky týdně pro každou postavu.

Premiéru máte tentokrát v listopadu (pozn. redakce: 24. 11.). Kdy jste začali zkoušet?

No… letos jsme na to měli měsíc.

Co obnáší příprava studentského představení? Sám jsi zmínil rozpočet – jak je akce financována? Jak je propagována?

Pravidelně dostáváme grant od Studentské rady, takže to je podpora od fakulty, pár darů od sponzorů, kterými jsou většinou známí a rodinní příslušníci. V rozpočtu se znatelně odráží návštěvnost: když bylo při Zimní pohádce vyprodané hlediště téměř při všech představeních, tak jsme dokonce zjistili, že máme přebytek peněz, které jsme potom investovali do reprízy při shakespearovském kongresu. Takže prodej lístků je pro nás hodně důležitý. Většinou jsme ale rádi, když se dostaneme na nulu a neskončíme v mínusu. Co se propagace týče – tu si také děláme sami.

Co tobě osobně hraní dalo?

Poprvé jsem si našel cestu k amatérskému divadlu. Ukázalo mi to, že je důležitější zápal a rozumný koncept než velký talent. Také jsem se dostal k dalším divadelním společenstvím, takže divadlo teď hraji i jinde než ve fakultním shakespearovském souboru. Pochopitelně mi to také dalo kolektiv nových zajímavých lidí a skvělý materiál. Je pravda, že při hraní člověk pozná Shakespeara zase z jiného úhlu pohledu.

Podle čeho se hry vybírají? Máte nějaká kritéria?

Stále se držíme shakespearovského plánu – některé hry jsou však velmi těžko proveditelné, protože je v nich až moc postav. Proto pravděpodobně nikdy neuvidíte Richarda III. Hry nám navíc pomalinku dochází. Loni jsme už podruhé inscenovali Mnoho povyku pro nic. Uvažuje se o tom, že se bude znovu hrát Sen noci svatojánské.

Letos připravujete jenom Bouři? V minulých letech jste zpracovávali i dvě dramata.

Poslední dobou už nejsme striktně shakespearovští. První vlaštovkou byla inscenace Jak je důležité míti Filipa, která již byla pod Johnovou taktovkou jen částečně, produkce pouze zaštiťoval. Tento postup se ujal a na jaře se místo Shakespeara hrála moderní americká hra How I Learned to Drive, kterou režírovala Eva Bilská.

Vložíte do Bouře nějaké moderní prvky, nebo se budete držet klasického stylu zpracování?

Letos vznikl nápad představení ozvláštnit tím, že se ponese v lehce japonském duchu. Text má však nadále hlavní roli a japonský styl je spíše dokreslení, nechceme Bouři od základů předělat, jenom obměnit.

Zasahovali jste nějak i do textu, nebo je zachován v celkovém znění?

Ano, text je celý, nezměněný. Za celou historii našich shakespearovských inscenací došlo k minimálním změnám v textu. Nejradikálnější řez, který jsem zažil, bylo vyškrtnutí půlky odstavce – a to bylo skutečně velmi radikální [smích]. Ke změnám v textu však dochází hereckou improvizací přímo při představení.

Jak jste se vyrovnali s odlišností jedné z hlavních postav, Kalibána?

Tradiční Kalibán býval zpodobňován jako otrhanec v hadrech, zarostlý a umouněný strašák, navíc nastrojený tak, aby připomínal rybu, protože právě tak je jeho postava popsána ostatními.

Později, když už v divadle směli hrát Afroameričané, tak krom tradičních rolí jako Othello a Princ marocký v Kupci benátském hráli převážně Kalibána. My Kalibána rasově neodlišujeme, bude mít na sobě pouze jemný náznak sumo oblečení. Soustředíme se hlavně na to, abychom divákům ukázali, že Kalibán je napůl monstrum a napůl člověk, a jakým způsobem jeho lidskost prosvítá skrze monstrozitu. Není to zcela jiná rasa, ale je to něco na hranici člověka a nestvůry.

Říkal jsi, že Shakespeare Production byla založena v roce 1993, takže letos slavíte výročí 20 let. Má zpracování Bouře nějaký hlubší význam, nebo je to jen další představení, další rok?

Tenhle rok je určitě jubilejní a my si to uvědomujeme. Nejenže uběhlo dvacet let od založení souboru, ale John navíc letos na jaře oslavil osmdesátiny. Narážíte asi na to, že Bouře bývá označovaná jako bilanční hra, kde starý mág poručí pohřbít své knihy a rozbije svoji hůl. S tím já ale nemůžu souhlasit, já to tak nevnímám.

Kdybys měl pozvat čtenáře FFaktu: co je letos čeká? Na co se můžou těšit?

Kromě toho, že uvidí bardovu hru v originální nezkrácené verzi?

Rozhodně uvidí něco, co tady v Praze jinak neuvidí. Měli by se přijít podívat, protože uvidí skupinu mladých lidí dělat se zápalem něco, co je baví a co má smysl. Skupinu mladých lidí, kteří si zadali úkol, který je na první pohled možná příliš těžký. Nicméně už těch dvacet let trvání souboru dokazuje, že to, co děláme, není nesmyslné. U amatérského divadla je velice důležité vymyslet koncept tak, aby dával smysl, aby odpovídal schopnostem lidí v souboru a aby byla naplněná jedinečná funkce, která nás bude odlišovat od jiných amatérských spolků. Myslím, že to se nám zatím poměrně daří naplňovat.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů!

Premiéra hry Bouře proběhne v neděli 24. listopadu v Divadle Na Prádle. Lístky (studentský 100 Kč; standardní 150 Kč) jsou k dostání přímo v divadle nebo je lze zakoupit na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.