Orbis pictus – nevyslovitelné v obrazech

divadloponec.cz

Pokud jste v záplavě jiných – dovolím si však tvrdit, že nikoliv podobných – podnětů nezaznamenali, že v Divadle Ponec je možné zhlédnout představení, jež se bez nadsázky vymyká v současnosti uváděným performancím, vězte, že tento pátek, 28. listopadu 2014, máte poslední šanci.

Inspiračním zdrojem se stala pro choreografy Lenku Bartůňkovou a Michala Záhoru Červená kniha C. G. Junga, jež jim, jak sami přiznávají, v některých chvílích přípravy odpovídala na otázky, které si kladli. Obrazy, pomocí nichž se tanečníci podstaty jemně dotýkají, na ni narážejí, jí se nechávají proměňovat, hovoří samy.

Minimalistické pojetí, zračící se jak v hudbě, kterou zkomponoval speciálně pro toto představení Carlo Natoli, tak v uchopení scény, jež nedává proživateli – syntaktici snad prominou, ale označení „divák“ je v tomto případě nedostatečné – mnohé rozptýlení, silně umocňuje celkové uchopení. Soustředění tedy není narušováno či brzděno vnějšími krajkami, látka sama před námi vyvstává ve své čisté podobě.

Touha zachytit nezachytitelné, zůstat ve stavu nepřetržité otázky. Přibližování se ke smyslu a opětovné oddalování, pád jako cesta vzhůru. Orbis pictus je bezesporu odvážný projekt, jež se nespokojuje s málem. Fragmentárně se pokouší nazřít celek, jednotlivými kroky podává svědectví o cestě, která nemůže skončit.