Oslava obyčejného života pod vrstvou pompézna

Před měsícem byla ve Valdštejnské jízdárně otevřena výstava mapující grafické dílo Bohuslava Reynka. Petrkovský básník má své webové stránky, jeho práci obdivovalo již více než deset tisíc návštěvníků a billboardy s motivem z jeho Ukřižování lemují silnice po celé zemi.

Zdálo by se, že český národ oplývající darem rozlišovat „zrno od plev“ čekal mnoho let na drobné pošťouchnutí a nyní, když konečně nastal čas příhodný, nikdo nelení a davy se do výstavního sálu jen hrnou. Samozřejmě zůstává otázkou, nakolik (a zda vůbec) je tato propagace blízká básníkovi, kterého pozitivní recepce sice těšila, ale rozhodně na ní své dílo nestavěl. Právě kvůli atakující reklamě mnozí již předem výstavu zavrhli. Myslím si však, že se v jejich případě jedná především o pózu skrývající nechuť odkrývat spodní vrstvy díla, které není postaveno na prvoplánovém přijetí.

Samotným vstupem do zešeřelého sálu se ocitáme v jiném světě, kam již nedopadají světla reklam. Díky citlivě pojatému rozmístění grafik v úzkých proplétajících se uličkách najednou mizí představa jízdárny jako obrovské tělocvičny, kde se drobné grafiky ztratí. Okna jsou potažena obrovskými fotografiemi autora v jeho patrně nejznámějším zpodobnění, totiž sedícího u kamen. Autenticita je umocněna hlasem Jiřího a Daniela Reynkových či staršími nahrávkami jejich otce. Procházejíce mezi grafikami tedy můžeme díky promítanému dokumentu zaslechnout: „No to ve dvě ráno vstanu, připravím žrádlo prasatům, zatopím v kamnech a pak si ryju destičky.“

Jsem přesvědčena, že pokud se vzdáme vlastních představ a předsudků, máme šanci uvidět alespoň odlesk autorem vtisknuté záře. A v porovnání s ní budou všechny slogany jen poblikávajícími žárovkami.