Což takhle někam vyrazit?

Erasmovská horečka vrcholí. Poslední termíny k odevzdání žádostí a pak čekání, jestli zrovna VÁS vyberou. V průběhu března snad všichni vyučující na přednáškách upozorňovali na možnost vycestovat. Tak jsem si řekla, proč ne, zabalila kufr a vyrazila na Ukrajinu. Ne, dělám si legraci, tak jednoduché to nebylo, i když to šlo dost rychle. Ale pěkně popořadě.

Studium v zahraničí přiblíží člověku jazyk a kulturu dané země a umožní mu vymanit se ze zažitého stereotypu vyučování. Pokud se vám hned napoprvé nechce strávit v cizině celý semestr, co třeba taková kratší stáž? Většina studentů o nich sice mlhavě tuší, ale nejsou tak propagované a dopátrat se, s kým má ta která katedra či ústav partnerství, dá mnohem víc práce. Pracnější na druhou stranu znamená méně zájemců a větší šanci na přijetí. Já se o této možnosti dozvěděla úplně náhodou přes spolužačku, která už měla vše zařízené. Dva týdny před odjezdem jsem si řekla, že přestože jsem jen „prvačka“, zkusím to. A ono to vyšlo.

Dvoutýdenní stáž v ukrajinském městě Ivano-Frankivsk. Moje rodina mě samozřejmě maximálně podpořila – všechny předsudky a katastrofické scénáře mi pravidelně po lžících podávala už od chvíle, kdy jsem jim vše oznámila. Byla jsem z toho poněkud rozpačitá, ale zároveň zvědavá a opravdu jsem se tam těšila. Naštěstí se mnou jely ještě dvě spolužačky. Ve třech se dá všechno zvládnout s humorem.

How I Learned to Drive: studenti hrají a režírují americké drama!

Rozhovor s Evou Bilskou, studentkou anglistiky a nizozemštiny na FF UK a režisérkou studentské inscenace divadelní hry How I Learned to Drive, jejíž premiéra proběhne v Divadle D21 již tuto sobotu.

Jak vůbec vznikl nápad inscenovat v Praze anglickojazyčné divadelní hry, navíc formou workshopu? Je projekt D-Theatre nový, nebo má již za sebou určitou historii?

S myšlenkou divadelních workshopů přišel před čtrnácti lety John Martlew, který tenkrát na katedře anglistiky a amerikanistiky působil. Jeho cílem bylo a stále je přiblížit studentům Shakespearovy hry trochu jinak, než jak je to možné během semináře. Minulý rok nám doporučil, abychom se sami pokusili o vlastní produkci a výsledkem byla inscenace hry Oscara Wildea The Importance of Being Earnest (Jak je důležité míti Filipa). How I Learned to Drive od Pauly Vogel je pokračováním v tomto směru.

Majáles: Long Live the King

Tradice studentských majálesů sahá až do 15. století a hlavní myšlenkou těchto májových slavností byla recese a studentská rebelie. Oslava příchodu jara, kdy si studentstvo mohlo dovolit téměř cokoliv. Za vrchol české majálesové provokace je považován majáles roku 1965: studenti se shromáždili do průvodu, své rebelství podpořili mnoha ironickými transparenty a za svého krále si zvolili amerického beatníka Allena Ginsberga. Tehdejší autority proti bujarým oslavám samozřejmě zakročily a tradice majálesu se začala pomalu vytrácet.

Po sametové revoluci byla tradice majálesů obnovena a první porevoluční majáles se konal již v roce 1990 - a to za účasti majálesového krále z roku 1965 Allena Ginsberga. Slavný americký básník této události také věnoval svou báseň „King of May“.

Studenty pořádané majálesy se vrátily v letech 1996-97 a udržely se až do roku 2001. Svůj návrat majálesy ohlásily v roce 2004, nicméně koncept celé události se postupně proměnil v jarní hudební festival, plný populárních skupin a zábavných soutěží.

Poznáte po hmatu Michelangelova Davida?

Jaká je chůze se slepeckou holí? Jak nevidomí odměřují mléko na pečení? Jak loupou česnek? Jak poznají, které ponožky tvoří pár? A jak rozpoznají hodnotu bankovek? Mohou surfovat na internetu? Pokud máte pocit, že svět nevidomých je pro vás velkou neznámou, pak pro vás může být odpovědí návštěva výstavy, která je nejen nevšedním zážitkem, ale navíc vám otevře dveře do světa nevidomých.

Neviditelná výstava je místem, kde si na vlastní kůži, vlastní nos, vlastní sluch a chuť vyzkoušíte, jaké to je žít ve světě, který nemůžete prozkoumat svým zrakem. V naprosté tmě si projdete prostředí bytu, zakusíte, jaké to je jít po ulici, lesem a navštívíte hájovnu. Nebude chybět ani kultura – ocitnete se ve výstavní síni, kde si budete moci ohmatat exponáty. A kdo jako první pozná sochu Davida? Na závěr se můžete občerstvit na neviditelném baru. Takto by se dala ve zkratce popsat Neviditelná výstava, ale slova nejsou zcela schopná popsat zážitek, který si odnesete. Pocit, který máte, když se kolem vás rozhostí naprostá tma a váš mozek se musí najednou orientovat jinak, novým a nezvyklým způsobem, lze jen těžko zprostředkovat. Najednou zjistíte, že osoby kolem sebe dokážete vycítit, aniž byste je museli nutně vidět. Slyšíte je, cítíte je. S obavou ze srážky s čímkoli postupujete pomalu vpřed, ale do neznámého světa nebudete vrženi bez pomoci. Vždy se o vás bude starat nevidomý průvodce, který se doslova stane vašima očima. Provede vás bezpečně celou výstavou a během pár minut si získá vaši naprostou důvěru. Dodá vám chuť a odvahu k prozkoumávání neznámého prostředí. A nebojte se, během výstavy se nemůžete ztratit, průvodce vždy ví, kde stojíte.

Ondřej Tichý o evaluacích: „prudítko“ a 24 643 navrácených dotazníků

Mgr. Ondřej Tichý (Ústav anglického jazyka a didaktiky), akademický koordinátor SIS, poskytl FFaktu rozhovor ze zákulisí evaluací. V rozhovoru se zmiňuje o nové elektronické formě evaluací, více než padesátiprocentním počtu navrácených dotazníků, anonymitě studentů i o tom, kdo je autorem „prudítka“ v SIS.

V čem se nová elektronická verze evaluačních dotazníků liší od předchozích papírových formulářů? V čem je podle vás lepší?

Předminulý rok existovala pouze listinná („papírová“) forma evaluací. V loňském roce v zimním semestru studenti vyplňovali listinnou podobu evaluací a navíc měli možnost hodnotit elektronicky. V letním semestru už byla spuštěna pouze elektronická forma. Návratnost letošních dotazníků byla překvapivě výrazně vyšší oproti listinné i původní elektronické formě, což je celkem unikátní jev, protože ve většině případů s přechodem na elektronickou podobu evaluací návratnost klesá.

Reprezentační ples, nebo mejdan?

Filozofická fakulta UK je institucí spojující neobyčejně pestrou škálu osobností a stylů: od elegantních dam v lodičkách a kloboučcích přes sportovně laděné studenty v pohorkách či sandálech až po harmonicky vyhlížející osoby v ručně šité obuvi. Zorganizovat kulturní akci, která by oslovila všechny studenty, je proto neobyčejně obtížné a Studentská rada si rozhodně zaslouží uznání už jen za to, že se do této bitvy již popáté pouští.
Jak by se dalo očekávat, nejedná se ani v případě letošního plesu o klasický galavečer. Sami organizátoři přidali ke graficky zdařilému oficiálnímu plakátu zvoucímu na „Reprezentační ples“ i méně formální upoutávku na „Mejdan roku“. Taneční zábava FF UK je skutečně kombinací obého a vedle klasické taneční hudby v podání kapely Magnum Jazz Bigband vystoupí v menších sálech i hudební útvary, které by člověk na jiném plese neočekával. „Raisův a Společenský sál budou tradičně patřit menším kapelám nejrůznějších žánrů - Čistírna pokaždé jinak, Sek jsi bonbónky nebo Odečet plynu,“ upřesnila alternativní hudební nabídku Klára Vaníčková na webových stránkách Studentské rady.
Pokud ještě nevíte, jak strávíte první jarní večer, navštivte 21. 3. od sedmi hodin večer Národní dům na Vinohradech a seznamte se s jednou ze zajímavých tváří Filozofické fakulty!

David Vichnar o nakladatelství Litteraria Pragensia Books

Rozhovor s Mgr. Davidem Vichnarem, editorem nakladatelství Litteraria Pragensia Books, které funguje ve spolupráci s Ústavem anglofonních literatur a kultur a FF UK.

Jak dlouho nakladatelství existuje a proč vůbec vzniklo?

Loni – roku 2012 – oslavilo nakladatelství Litteraria Pragensia Books (LPB) jubilejní, desáté výročí svého založení a také pokřtilo svůj čtyřicátý knižní titul. Založeno bylo v roce 2002 coby jakási odnož časopisu Litteraria Pragensia, který vychází od roku 1990 a zaměřuje se na kulturální studia a literárněhistorickou vědu. Za uplynulých deset let se nakladatelství vyvinulo v nezávislou knižní řadu, zpočátku zaměřenou na publikaci výstupů práce Ústavu anglofonních literatur a kultur a jeho center (Centra pro kulturální a kritickou teorii – Dr. Louis Armand, prof. Martin Procházka; Centra pro irská studia – doc. Clare Wallace, doc. Ondřej Pilný; Centra pro studium Jamese Joyce – opět Dr. Louis Armand, poslední dobou přispívám k této oblasti i já), ovšem postupně se jeho záběr rozšířil o spolupráci se zahraničními univerzitami a pokrytí dalších tematických okruhů.

JEDEN pohled na SVĚT nestačí

V pondělí 4. března byl slavnostně zahájen filmový festival Jeden svět. Jedná se již o patnáctý ročník akce, během níž se v Praze a dalších městech ČR po celý týden konají projekce dokumentárních filmů o lidských právech. Své sály těmto snímků propůjčily známá pražská kina jako Světozor, Atlas nebo Evald. Hlavním organizátorem festivalu je společnost Člověk v tísni. V nabitém programu Jednoho světa lze však nalézt mnohem víc než dokumentární filmy: součástí festivalu jsou i koncerty, výstavy, workshopy a další doprovodné aktivity. V široké nabídce snímků si každý může vybrat, co ho nejvíce zajímá, ať už se jedná o problematiku chudoby v současném světě, válečné konflikty, Alzheimerovu nemoc, vliv masmédií na společnost, problémy moderní civilizace nebo práva homosexuálů.

Svátek milovníků dobrého jídla

Od 1. ledna do 28. února 2013 se uskutečnil čtvrtý ročník festivalu Grand Restaurant Festival. Tento počin dovoluje navštívit prvotřídní podniky, které patří mezi gastronomické špičky, a pochutnat si na tříchodovém menu za cenu, která je zlomkem toho, co byste zaplatili při běžné návštěvě. Restaurace slibují bezchybnou obsluhu, ty nejchutnější pokrmy a zážitek, na který budete dlouhou dobu vzpomínat. Restaurace, které se do festivalu zapojily, patří mezi nejlépe hodnocené v celostátní anketě Maurerův výběr Grand Restaurant 2013.

Nobelova cena pro sira Nicholase Wintona?

Převzato ze stránek http://www.nicholaswinton.eu/cs

Počátkem září roku 1939 se v Praze desítky rodičů loučily se svými dětmi, které se chystaly na dalekou cestu. S číslem na krku a povolením ke vstupu do Anglie v rukou seděly tyto děti ve vlaku, který je měl zachránit před hrůzami nadcházející války. Tento den se však nakonec stal jednou z nejsmutnějších událostí v životě mladého britského bankéře Nicholase Wintona – oněch 250 dětí totiž do Anglie nikdy nedojelo. Začala druhá světová válka a poslední z “Wintonových vlaků” nebyl puštěn před hranice protektorátu. Téměř žádné z dětí čekajících toho dne ve vlaku se nedožilo konce holokaustu. Přesto se však v předvečer druhé světové války událo něco obdivuhodného. Třicetiletý Nicholas Winton, který o Vánocích roku 1938 navštívil Prahu, si správně uvědomil, že situace v Československu směřuje k jedné z největších katastrof 20. století a rozhodl se před těmito hrůzami uchránit alespoň ty nejbezbrannější, malé děti. Díky jeho usilovné práci se podařilo najít britské adoptivní rodiny pro téměř sedm set židovských dětí, které by jinak s velkou pravděpodobností zemřely v plynových komorách. Na další desítky let však tento čin upadl v zapomnění a teprve když Wintonova manželka Greta koncem 80. let objevila dokumenty týkající se dětských transportů, poznaly stovky “Wintonových dětí” svého zachránce. Od oné chvíle oslovuje tento silný příběh mnoho lidí a ukazuje, že i jeden člověk může takřka změnit svět.