Což takhle někam vyrazit?

Erasmovská horečka vrcholí. Poslední termíny k odevzdání žádostí a pak čekání, jestli zrovna VÁS vyberou. V průběhu března snad všichni vyučující na přednáškách upozorňovali na možnost vycestovat. Tak jsem si řekla, proč ne, zabalila kufr a vyrazila na Ukrajinu. Ne, dělám si legraci, tak jednoduché to nebylo, i když to šlo dost rychle. Ale pěkně popořadě.

Studium v zahraničí přiblíží člověku jazyk a kulturu dané země a umožní mu vymanit se ze zažitého stereotypu vyučování. Pokud se vám hned napoprvé nechce strávit v cizině celý semestr, co třeba taková kratší stáž? Většina studentů o nich sice mlhavě tuší, ale nejsou tak propagované a dopátrat se, s kým má ta která katedra či ústav partnerství, dá mnohem víc práce. Pracnější na druhou stranu znamená méně zájemců a větší šanci na přijetí. Já se o této možnosti dozvěděla úplně náhodou přes spolužačku, která už měla vše zařízené. Dva týdny před odjezdem jsem si řekla, že přestože jsem jen „prvačka“, zkusím to. A ono to vyšlo.

Dvoutýdenní stáž v ukrajinském městě Ivano-Frankivsk. Moje rodina mě samozřejmě maximálně podpořila – všechny předsudky a katastrofické scénáře mi pravidelně po lžících podávala už od chvíle, kdy jsem jim vše oznámila. Byla jsem z toho poněkud rozpačitá, ale zároveň zvědavá a opravdu jsem se tam těšila. Naštěstí se mnou jely ještě dvě spolužačky. Ve třech se dá všechno zvládnout s humorem.

Myslela jsem, že jako studentka ruštiny se na Ukrajině domluvím bez problémů, tam přece všichni mluví rusky. Není to ovšem pravda, zrovna v oblasti Ivano-Frankivska a v dalších čtyřech městech se mluví výhradně ukrajinsky. A ukrajinština rozhodně není jen ,,dialekt“ ruštiny… Ukrajina vede 1:0. Když jsme se později seznámily s lidmi přibližně našeho věku, ukázalo se, že ukrajinština je docela dobře srozumitelná, a když chcete porozumět a dorozumět se, porozumíte a dorozumíte se . Ukrajina vs. já 1:1.

Letošní počasí si libuje v záludnostech, a tak přestože bylo 17. března, kdy obvykle už bývá jaro, měly jsme na Ukrajině sněhovou kalamitu. Silná vrstva ledu na chodnících i silnicích, rampouchy visící ze všeho možného i nemožného a pěkná kosa. Ukrajina vede 2:1. Ukrajinky, perfektně upravené, namalované a elegantně kráčející po ledu na vražedně vysokých podpatcích, působily v kontrastu s naší snahou neupadnout opravdu jako stvoření odjinud. Odkud se asi tak bere mýtus o slovanských ženách, které zvládnou všechno? Avšak ke konci pobytu jsme i my byly schopné dorazit do školy bez úhony. Vyrovnáváme na 2:2.

První den ve škole. Prošly jsme si univerzitu, seznámily se s učiteli, kterým kromě pobytu na Ukrajině vděčíme i za jídlo a ubytování, a také jsme si sestavily rozvrh. Také jsme byly požádány, zda bychom nevedly kurzy češtiny pro některé zájemce z řad studentů i pedagogů. Samozřejmě jsme souhlasily, takže k chození do školy přibyly i každodenní češtinářské lekce. Nakonec ze šesti našich „žáků“ zbyly pouze dvě profesorky, ostatním studentům se to asi krylo s vyučováním a profesorům nejspíš také. Každopádně jsme se s profesorkami skamarádily, pokud se to dá tak říct. Celkově na univerzitě vládl velmi familiární přístup a atmosféra, kterou možná znáte ze středních škol – máte svůj kolektiv, pevně určený rozvrh a domácí úkoly.

S výukou češtiny nám pomáhala paní Halyna Petrosanyak, básnířka, která vystudovala německou filologii a při pobytu v Německu se podívala i do Čech. Zalíbil se jí stát i jazyk a naučila se česky. Má své vlastní kurzy, a tak nás poprosila, jestli bychom jako rodilé mluvčí nepřišly prezentovat češtinu i k ní. Na jejích hodinách jsme se seznámily s lidmi, kteří už dostudovali, a také jsme se dobře bavily. Předsudky ohledně lidí z Ukrajiny z velké části zbořeny.

Při výuce vybraných předmětů jsme se také seznámily se studentkami posledních ročníků ruské, polské a ukrajinské filologie, kterým bylo jim okolo 21 let. Vzaly nás podívat se na svoji kolej (mimochodem vypadá skoro stejně jako naše české) a celkově jsme si moc dobře rozuměly. Většina z nich má v České republice kamarády, ale ještě tam za nimi nebyla. Podle obrázků a z vyprávění se holkám naše zem líbí a chtěly by se podívat minimálně do Prahy.

Náš pobyt na Ukrajině se pomalu nachýlil ke závěru. Zrovna když jsme si začaly zvykat na zimu, zamilovaly jsme se do ukrajinských vareniků a dokonce se snažily i konverzovat v ukrajinštině. Škoda. Zbývalo už jen nakoupit suvenýry (kraslice, propisky, bonbonky, sušenky,…), zamluvit lístky směr Praha a uspořádat pořádné rozloučení s novými přáteli a Ukrajinou vůbec. Všechno jsme splnily a doufáme, že na nás ukrajinští přátelé budou vzpomínat v dobrém. My na ně ani jinak vzpomínat nemůžeme.

Sobota, den odjezdu. Oteplilo se, led povolil a z klouzačky se stal „ementál“. Silnice byly prostě epické – kde jinde sleze silnice s jarním táním? Pokud si stěžujete na kvalitu českých silnic, jeďte na Ukrajinu. Díry velikosti melounu patří k těm nejmenším které potkáte. Nutno ale podotknout, že se tím řidič vytrénuje: naučí se předvídavosti, úhybným manévrům i trpělivosti – někde prostě musíte počkat, až bude v opačném směru volno, abyste mohli jámy objet. V některých úsecích se dalo jet dokonce až30 km/h! Ukrajina vyhrála 3:2.

Jiná kultura, jiný jazyk a jiný životní styl. Rada pro příště zní, že pokud jedete do nějaké země, je dobré umět tamější jazyk nebo aspoň mít chuť se ho učit. Jako cizinec na sebe moc neupozorňujte, ale nenechte se „upozadit“ nerudnými domorodci. A hlavně si vychutnejte každou odlišnost, na kterou narazíte. Zážitky budou jedinečné.

Jistěže mi na Ukrajině několik věcí vadilo, ale i tak se tam ráda vrátím, jakmile budu mít příležitost. …No, ale asi až v létě.