Ukrajina v době války

„Krym – vojna, Doněck – vojna, Oděsa – mir,“ těmito slovy okomentovala situaci na Ukrajině bábuška Ludmila, se kterou jsme se s kamarádem Mikem seznámili před výstavní budovou hlavního nádraží v Oděse. K důchodu si nelegálně přivydělává pronajímáním pokojů pro turisty, což je v tomto městě poměrně běžná praxe.

Na Ukrajině jsem s kamarádem Mikem strávil necelé dva týdny na přelomu července a srpna, tedy zhruba půl roku po masakru na Majdanu, pár měsíců po zvolení nového prezidenta a v době války na východě země. Leckdo nás od plánované trasy Lvov – Oděsa – Kyjev – Lvov odrazoval, ale racionální úvaha, že i v nejzazším bodě naší cesty budeme stále několik set kilometrů od válečné zóny, zvítězila a svých plánů jsme se nevzdali. Většinu cesty jsme se opravdu cítili jako v zemi, kde je mír a zjevné jsou jen problémy dlouhodobého charakteru, především chudoba patrná na první pohled v podstatě ve všech navštívených městech a vesnicích kromě Kyjeva.

Daleko od Donbasu

Lvov si budu pamatovat jako město plné turistů a hojně navštěvovaných památek, kde na hlavním náměstí před zahrádkami restaurací a kaváren postávají promotéři společností nabízejících průvodcovské služby. Krvavý konflikt kdesi daleko na východě zde připomínal jen malý, většinou kolemjdoucích opomíjený stánek na jednom z bočních náměstí, kde se vybírali peníze na ukrajinskou armádu a nástěnka u jednoho z kostelů s anglickým nápisem „Pray for Ukraine!“

Oděsa pro mě zůstane zchudlým městem nostalgicky vzpomínajícím na někdejší „zlaté“ časy, v jehož centru se nachází jen několik opravených ulic a moderně zde vypadají snad jen pláže lemované hotely a restauračními podniky. Několik desítek kilometrů od Oděsy, ve městečku Zatoka, bylo živo ve dne v noci, zdá se, že dovolenou zde v létě tráví snad půlka Ukrajiny. A to i v době, probíhající. Nicméně nejbližší oblasti kontrolované proruskými separatisty jsou odtud vzdálené více než pět set kilometrů a jedinou známku toho, že v zemi není něco v pořádku, jsme zde potkali při stopování nedaleko delty Dněstru. Kvůli možnému útoku z nedaleké Podněsterské republiky zde u hlavních silnic stojí check pointy s plně ozbrojenými vojáky.

V nočním vlaku z Oděsy do Kyjeva a pak i v malé vesnici v bývalé kolonii volyňských Čechů jsme s kamarádem na vlastní žaludky poznali, jak vypadá ukrajinské pohostinství, v městečku Ovidiopol nedaleko Oděsy nám městská policie ochotně pomohla najít správný autobus a v Kyjevě se mi několik lidí jen tak na ulici nezávisle na sobě nabídlo, že mi ukáží cestu. Zdánlivou letní idylu bezproblémového cestování narušovaly jen občasné narážky na politickou situaci v rozhovorech s místními. O celé řadě událostí ve vlastní zemi Ukrajinci ve vzdálenějších oblastech „daleko“ od Donbasu přijímají informace pouze prostřednictvím médií a mohlo by se zdát, že jsou stejnými nezúčastněnými diváky vzdáleného konfliktu jako mediální konzumenti kdekoli jinde na světě. Pravda je ale taková, že válka se na Ukrajině dotýká každého, i těch, kteří na východě nikdy nebyli a nemají tam žádné známé. Boje totiž oslabují zemi ekonomicky – ceny základních věcí jdou znatelně vzhůru, kurz měny je značně nestabilní, jen platy zůstávají stejné.

Na různých místech jsem si všiml ukrajinských vlajek, zdobících nejen úřední budovy, ale i balkony obytných domů nebo v menší variantě osobní auta. Modrý a žlutý pruh tvoří často i nátěr zábradlí či zdi nebo motivy na oblečení. Některé ženy si dokonce v ukrajinských barvách lakují nehty. A na budovách hlavních orgánů statní správy vedle vlajek ukrajinských vlají i vlajky Evropské unie.

Uprchlíci v hostelu

Cestovatel z Los Angeles, kterého jsme potkali v hostelu nedaleko centra Kyjeva, si stěžoval, že si tu během několikadenního pobytu nenašel ani jednoho parťáka na večerní pitky. Jsou zde prý ubytovaní jen samí novináři, pracovníci neziskovek atp. Sami jsme během pár večerů zde strávených zjistili, že turistické noclehárny nemusí být útulkem pouze pro cizince, kteří zde tráví dovolenou. Několik mladých lidí z Ghany sem přijelo z Doněcku, kde studují různé anglické programy na tamější univerzitě. Dobu války tráví raději mimo dosah konfliktu a otevřeně nám řekli, že pokud do začátku akademického roku zůstane situace v Doněcku stejná, vracet se tam nebudou. Zároveň však přiznali, že náhradní plán nemají. Také muži ve středních letech sem přišli z okupovaného města. Do Kyjeva dorazili v pozici uprchlíků, kteří zde chtějí najít práci. Podobně v „turistické ubytovně“ již zmíněné bábušky jsme potkali dva kluky okolo dvacítky původem z Doněcku, kteří si přes léto našli v Oděse práci na pláži. Oba dva na nás mluvili svým rodným jazykem, tedy rusky.

Ruštinu jsme na Ukrajině slyšeli často. Nikoli však z úst proruských separatistů zatoulaných do západních oblastí, ale přímo od Ukrajinců. V některých oblastech země, například v Oděské, se používá podstatně častěji než ukrajinština. Nicméně rodný jazyk není na Ukrajině tím nejdůležitějším, podle čeho se dá jednoznačně usoudit něčí národnost. Rusky zde hovoří několik milionů lidí, nutně to ale neznamená, že by se všichni tito lidé identifikovali jako Rusové. I mezi rusky mluvícími obyvateli země je mnoho podporovatelů ukrajinské armády, ruština se ozývala mezi demonstranty na Majdanu a používání tohoto jazyka není běžnými Ukrajinci nijak tabuizované.

Kyjev post-revoluční

Kyjev na mě zapůsobil jako moderní evropské velkoměsto plné příjemných parků a pozoruhodných památek od nádherných pravoslavných kostelů přes sochy postavené v socialistickém realismu po pár let starý památník hladomorů z doby Sovětského svazu spojený s malou expozicí. Do muzea se však dostala i mnohem mladší historie. V Národním uměleckém muzeu jsem kromě krásných obrazů z 19. a 20. století viděl i výstavu obrazů nalezených v Janukovyčově vile krátce po jeho útěku do Ruska. Narychlo vytvořenou expozici tvoří především portréty bývalého prezidenta, vypovídající o jeho snaze vypadat dokonale nejen před Ukrajinou a Ruskem, ale i sám před sebou.

Opravdovou živoucí památkou nedávné revoluce však bylo stanové městečko na hlavním kyjevském náměstí Nezávislosti, známém pod zkráceným ukrajinským názvem Majdan. Celé náměstí i několik okolních ulic bylo pokryto vojenskými stany, barikádami z dlažebních kostek, pneumatik nebo kusů dřeva. Na každém rohu stál pomníček padlým v době revoluce, na více místech byly vystaveny fotografie obětí a mezi desítkami ukrajinskými vlajek bylo možné sem tam zahlédnout i červenočernou vlajku Stepana Bandery. Stovky plakátů polepených po zdech barikád, vojenských stanů nebo na konstrukci kolem vánočního stromu připomínaly nedávné utrpení, nebo různými způsoby zesměšňovaly Janukovyče a Putina. Naproti profesionálnímu podiu připomínajícím letní festivaly stál improvizovaný stanový kostel, kde visela údajně zázračná ikona panny Marie, která prý během revoluce hýbala prsty pravé ruky. Mezi tím vším stálo několik stánků se suvenýry, kde kromě ukrajinských vlaječek bylo možné zakoupit i „Putinovu občanku“ nebo toaletní papír s obrázky Putina a Janukovyče. Když jsem po tomto náměstí šel poprvé, udivilo mě, s jakou apatií v uličkách mezi stany obývanými samozvanou majdanskou armádou procházejí běžní kolemjdoucí. Stejně tak mě zaujal kontrast mezi improvizovaným revolučním táborem a velkolepými budovami lemujícími prostor náměstí, mezi kterými lze nalézt drahé restaurace, pobočku McDonalds i luxusní hotely.

Dobrovolníkem na Majdanu

Vedle vchodu do budovy hlavní pošty na Majdanu jsem potkal improvizovaný stánek polepený plakáty, výstřižky z novin nebo papíry s texty básní. Paní stojící u improvizovaného stolu, dřevěné desky položené přes dva study, mě oslovila obstojnou angličtinou, představila se jako Alexandra a vysvětlila mi, o co ve stánku jde. Dobrovolníci zde kolemjdoucím zdarma rozdávají seriózní ukrajinský tisk v ukrajinštině i angličtině, občas i pohledy nebo známky s motivy revoluce a piano vedle stánku je k dispozici každému, kdo na něj umí hrát. „You can be our volunteer!“ řekla mi Alexandra. Nabídku jsem přijal a u stánku strávil několik následujících hodin. Většinu času jsem dával razítka organizace na tiskoviny určené k distribuci, ale zbyl i prostor na rozhovory s dalšími dobrovolníky i kolemjdoucími. Řeč se většinou točila kolem problematiky ukrajinské oligarchie, která kromě významných politických funkcí ovládá i většinu podniků a médií, potřeby lustračních zákonů a rozvoje občanské společnosti i možné budoucnosti demokracie v zemi.

Nástroj, kterému paní Alexandra a její přátelé důvěřují více než zbraním, je umění. V šest hodin večer se zde konala každodenní kulturní akce. Jeden z účastníků únorových protestů tady veřejně recitoval své revoluční básně napsané přímo v průběhu vyhroceného období. Po skončení autorského čtení přišel ke stánku pan Michail, zhruba šedesátiletý muž, jenž ve stanu na Majdanu bydlel už od listopadu. Mně a jedné dobrovolnici z Hong Kongu nabídl komentovanou prohlídku náměstí.

Nejprve jsme navštívili stan lvovské jednotky „majdanské armády“, ukázal nám kuchyni, ložnici i kyj pomalovaný tradičními motivy. Skutečné zbraně nám „vojáci“ neukázali, ale je dost možné, že zde někde nějaké byly. Michail nám vysvětlil, že samozvaná majdanská armáda se dělí na jednotky podle jednotlivých regionů země, má vlastní vojenskou hierarchii užívající zaběhlé armádní pojmosloví, denní režim, dané příděly jídla atp. Ne všichni „vojáci“ sem přišli již na začátku revoluce, někteří přišli až začátkem léta, proto „majdanská armáda“ v ukrajinské společnosti budila značné kontroverze a značnou částí veřejnosti nebyla přijímána jako legitimní reprezentace revolučního hnutí, které náměstí okupovalo v zimě.

Prohlídka pokračovala ukázáním několika dalších míst včetně bývalé improvizované nemocnice, vyhořelé budovy zakryté obrovským plakátem oslavujícím ukrajinské hrdiny, i hotelu, z něhož v únoru střílel vraždící snajpr. „Na Majdanu byli všichni,“ vyprávěl nás průvodce, „každý, kdo mohl chodit. Studenti i důchodci, lidé ze všech koutů Ukrajiny i ze zahraničí, lidé rozdílných profesí i vzdělání. Všichni tu demonstrovali společně, každý přispěl podle svých možností a schopností, i mladé holky s dlouhými nehty podávaly dlažební kostky na stavbu barikád.“

Revoluce jako atrakce pro turisty

Na Majdan jsem se během dalších dní přišel podívat ještě několikrát. Mimo jiné jsem se zde seznámil s Ivanem, sedmnáctiletým chlapcem z Luhanské oblasti. Na Majdanu byl teprve měsíc, a přestože nosil maskáčovou bundu, příliš jako voják nevypadal, působil spíše dojmem naivního teenagera hrajícího si na hrdinu. Nicméně kdyby byl jen o pár let starší, klidně by mohl ve svém rodném kraji bojovat v armádě opravdové. Se svou slečnou, další majdanskou „vojačkou“, teprve šestnáctiletou Táňou, mi ukázal „Janukovyčovu vilu“ – kontejner s vysprejovaným jménem bývalého prezidenta a několik dalších „zábavných“ míst v okolí Majdanu. Když mi Ivan asi už popáté nabízel, že mě vyfotí před některou z barikád, uvědomil jsem si vyprázdněnost jedné z mnoha tváří Majdanu - té, která z nedávné revoluce dělá pouhou atrakci pro turisty.

Jako turistická atrakce se ale rozhodně necítila paní Alexandra, když jsem jí poslední den svého pobytu v Kyjevě uviděl s náplastí nad nosem. V průběhu odpoledne se zde strhla potyčka, v níž nechyběly ani rány pěstí. Stále ještě rozrušená mě přivítala u stánku, kde jsem pak strávil zbytek večera. Paní Alexandra mi říkala, že podle vyprávění „vojáků“ létali v noci nad Majdanem čápi. Někteří členové „majdanské armády“ prý věří, že to byli duchové zemřelých revolucionářů, kteří nad Majdanem drží ochrannou ruku.

Co bude dál?

Několik dní po návratu do Prahy jsem otevřel e-mail od Alexandry, do kterého nakopírovala několik odkazů na videa z youtube dokumentující úklid Majdanunařízený Kyjevskou radnicí kvůli vojenské přehlídce plánované na Den nezávislosti 24. srpna. Podle pořízených záběrů lze usoudit, že okolnosti za jakých stany s „majdanskou armádou“, barikády i improvizované pomníky z náměstí zmizely, se neobešly bez incidentů, protestů ani velikého požáru. Zničen byl také stánek s novinami.

Média již několik měsíců soustředí svou pozornost na východ Ukrajiny, občanský aktivismus v Kyjevě ztratil v předních stranách českých i zahraničních novin své místo. Dobrovolníci ze stánku Press-center Majdan sice přišli o své zázemí a v současné době nemají potřebné finanční prostředky, přesto plánují nové aktivity a projekty, do nichž by se časem mohly zapojit i mladí lidé ze zahraničí. Co bude dál, je v současné době nejisté. Zatím se jim podařilo na Majdan vrátit piano a zprovoznit internetové stránky informující o své činnosti. Jejich webová adresa.