Za co tekla krev na Majdanu?

Ukrajina. V posledních dnech jedno z nejskloňovanějších slov v českém tisku. Při takové mediální smršti, která se na nás valí ze všech stran, se domnívám, že snad většina lidí má alespoň malé povědomí o tom, co se tam v minulých 3 měsících odehrávalo. Před 11 měsíci jsem v západoukrajinském Ivano-Frankivsku strávila 14 dní na studijní stáži. Potkala jsem tam spoustu milých lidí a našla hodně nových přátel, s nimiž jsem v kontaktu i v současnosti. Během své krátkodobé stáže jsem si k této zemi vybudovala osobní vztah. Aktuální situace na Ukrajině mi tedy není lhostejná. Celé tři měsíce jsem pečlivě sledovala veškeré dění a snažila si všechny informace přebrat a nějak se v celé situaci zorientovat. Nebylo to úplně lehké. Český tisk zpočátku konfliktu na Ukrajině nevěnoval příliš velkou pozornost a zdálo se mi, že na vše nahlížel jednostranným pohledem opozičních demonstrantů. Z tisku tak často implicitně vyplývalo, že zmlácený demonstrant je hrdinou, kdežto upálený policista si svoji smrt v podstatě zasloužil. Žádný z těch padlých si zemřít samozřejmě nezasloužil. Na jednu stranu tedy česká média zobrazovala ukrajinské protestující jako jediné hrdiny v tomto nelítostném boji, na straně druhé neuváděla celou krizi do souvislostí, ať už do kulturně-historických či ekonomicko-politických. A tak si mnohdy řadový čtenář vytvořil v hlavě takový obraz o ukrajinských problémech, který jen pramálo korespondoval se skutečností. Když jsem si tedy občas pročítala jednotlivé příspěvky pod hlavními články, nestačila jsem se divit. Čeští čtenáři, jejichž jediným zdrojem informací je domácí tisk a televize, bohužel o Ukrajině ani o jejích současných problémech příliš mnoho nevědí. A tak se v jednotlivých komentářích pod textem dozvídáme velmi zajímavé informace. Například o tom, že vstoupí-li Ukrajinci do EU, tak dopadnou stejně hrozně, jako jsme dopadli my. Pokud by kdy Ukrajinci dopadli jako my, domnívám se, že by byli rozhodně spokojenější, než je tomu dnes. Někteří akčnější „pisálkové“ by zase ihned poslali do Kyjeva ruskou armádu, aby tam ty „teroristy, fašisty a nacisty“ rychle zlikvidovala. Mnoho lidí je rovněž přesvědčeno o tom, že za celou současnou ukrajinskou krizi včetně všech mrtvých na Majdanu nemůže nikdo jiný než samotný „zlý a prohnilý“ Západ v čele se „zločineckými“ USA. Jenže takhle jednoduché to není. Nechci se s dotyčnými autory příspěvků pod články přít, přesto by si nejprve měli zjistit alespoň základní informace o Ukrajině a její historii a pak se zamyslit nad příčinami, které protivládní nepokoje spustily. Důvod, proč velké množství Ukrajinců takřka 180 dní v kuse mrzlo na centrálním kyjevském náměstí (ukrajinsky Majdan), už rozhodně nespočívá jen v odmítnutí asociační smlouvy s EU. To byla ta poslední kapka, která pomohla rozdmýchat tyto neutuchající rozbroje mezi vládou a mnohými Ukrajinci. Lidé se zkrátka bouřili proti systému jako takovému. Ukrajina se za vlády Viktora Janukovyče ještě více ekonomicky propadla. Dostala se až na samé ekonomické dno, kdy jí reálně hrozil a stále hrozí bankrot. Dnes v této zemi nefungují ani základní státní instituce, jako je justice, policie, bez úplatku často nedostanete adekvátní zdravotní ošetření ani následnou péči. Všemu, ostatně jako u nás, jen v mnohonásobně větší míře, vládne korupce. V současnosti podle dostupných materiálů už víme, že i sám prezident Janukovyč se velmi aktivně podílel na tomto korupčním systému a neváhal uplácet různé veřejné státní činitele. Není tedy divu, že spousta Ukrajinců toužila po změně celého tohoto proradného systému, který fandil jen hrstce vyvolených. Proto chtěli jít lidé západní cestou. Věřili, že po přidružení k EU alespoň začnou trochu fungovat základní instituce na evropském principu a nikoliv na sovětském. Dokonce i Viktor Janukovyč se celou dobu tvářil a tvrdil, že Ukrajině je cesta do Evropy historicky určena. Lidé tedy byli hořce zklamáni, neboť doufali, že už konečně nebudou muset houfně opouštět rodnou zemi, aby našli lepší živobytí za hranicemi. Na druhou stranu ne všichni byli zcela přesvědčeni, že právě Evropská unie bude nositelkou příznivější budoucnosti. Především obyvatelé východní a jihovýchodní Ukrajiny se tradičně kloní k Rusku. Východní části vládl kdysi ruský car, lidé proto více

přebírali ruské hodnoty a ideály, což se uchovalo dodnes. Ale i zde v posledních několika měsících sílil odpor vůči Viktoru Janukovyčovi. Popravdě řečeno, kdo tam nikdy nežil a netuší, s jakými problémy jsou lidé dennodenně konfrontováni, může jen těžko tamní situaci nějak objektivně posoudit. Ani já to nedovedu, přesto naprosto rozumím lidem, kteří vyšli do ulic bojovat za lepší budoucnost pro příští generace, samozřejmě ne se zápalnými lahvemi. A kdybych byla Ukrajinkou, pravděpodobně na majdanských barikádách budu stát taky. Nicméně to je jen můj subjektivní dojem, který do mě otisklo těch několik dní, co jsem na západní Ukrajině strávila. Neříkám, že EU je něco zázračného, ani cesta s Ruskem nemusí být nakonec špatná. Ale nikdo nemá právo zabírat cizí zemi a ohrožovat tak její suverenitu. Obě dvě mocenská centra, jak Rusko, tak Západ, by v každém případě měla respektovat vůli ukrajinského lidu. Ten v nadcházejících volbách rozhodne, jakým směrem se jejich země vydá. My jim na tomto rozcestí můžeme akorát popřát, aby cesta, po níž vykročí, pro ně znamenala světlejší zítřky. Nezapomínejme ani na to, že Ukrajinci nám jsou kulturně blízcí. Jsme dva v lecčem podobné národy s podobně pohnutou historií. Jako Češi dovedeme lépe než západoevropské státy pochopit, v jaké situaci se nacházejí. Proto s nimi buďme solidární.