Galina Babak: „Cítím se být Ukrajinkou“

Očima zahraničních studentů Milí čtenáři, čas od času Vám přinášíme zajímavé rozhovory se zahraničními studenty naší fakulty. Tentokrát jsme zpovídali studentku ukrajinistiky a původem Ukrajinku Galinu Babak. O Česku, Ukrajině, současné tamější krizi, rozdílech mezi Čechy a Ukrajinci a mnoha dalších věcech se dočtete v následujícím interview. Jaké byly tvé první pocity po příjezdu do Prahy? Co tě tu nejvíce překvapilo? Byla jsem úplně šťastná, když jsem přijela do Prahy. Pamatuji si, jak jsem nějakou dobu chodila a kývala hlavou po stranách. Všechno se mi zdálo nějak jiné – lidé, budovy, styl života. Ale možná nejvíce překvapující věcí, kterou jsem zažila, byl pohovor s profesorem Svatoněm u kávy, když jsem u něho dělala doktorandskou zkoušku. To bylo pro studentku z postsovětského prostředí něco úplně nového. Pověz, vnímáš nějaké rozdíly mezi českým a ukrajinským vysokoškolským systémem? V čem zásadním se česká a ukrajinská univerzita liší? Celkově máme na Ukrajině svázanější systém. Studenti mají menší svobodu a to se týká všeho: neděláme si sami rozvrh, máme určitý vyhraněný čas pro zkouškové období (nějaký měsíc po semestru a kdo to nestihl, musí brát tzv. chvostovku – jakýsi náhradní termín), máme také určitou dobu na státnice, která platí pro všechny stejně. Studenti obvykle studují magisterský program 5 let a nenatahují. Když jsem ve škole začínala studovat, bylo nás tam kolem sta studentů, možná to je příčinou toho, že přednášející na Ukrajině si drží od studentů větší odstup a mají chladnější přístup. Studuješ ukrajinistiku, kterou jsi už studovala v Charkově. Je u nás obor koncipovaný stejně? Měla jsem zde problém s nostrifikací, když jsem dělala zkoušky do doktorantury, ač už jsem doma na Ukrajině jedno studium dokončila, stejně jsem měla studovat magisterské studium ještě jednou. Sám ukrajinský vysokoškolský systém je jiný: soustředili jsme se hodně na ukrajinskou literaturu a jazyk, ale

hlavně v kontextu Ruska a Polska. Nebrali jsme tak podrobně kontext západní Evropy a pobaltských států. Také jsme neměli tolik historie a filosofie. Nakonec jsem spokojená s tím, že se to v magisterském studiu musím učit, velmi mě to zajímá. Jak se tvoje okolí (rodiče, kamarádi) dívalo na to, že se chystáš studovat v Česku? Rozmlouvali ti to, nebo byli naopak rádi, že poznáš novou zemi? Moji rodiče jsou velmi benevolentní a nikdy mi nebránili v tom, co jsem chtěla dělat. Bylo to stejné i s myšlenkou o Karlově univerzitě. Hodně mě podporovali v mých plánech. Navíc jsem měla kamarády, kteří již v Česku nějakou dobu žili, třeba 8–10 let, takže rodiče byli rádi, že se budu moct s kým poradit a na někoho v případě nouze obrátit. Ale někteří mí kamarádi v Charkově se mě ptali, proč chci pokračovat ve studiu, proč chci nechat práce a odstěhovat se do jiného státu. Když jsem dostala vízum do Česka, nebylo pro mě vůbec jednoduché sbalit se a opustit město, v němž jsem bydlela od narození. Jak vůbec vnímají Ukrajinci Českou republiku? Vědí o nás něco, nebo jsme pro ně vzdálenou krajinou? Samozřejmě vědí, protože po pádu Sovětského svazu lidé konečně začali více cestovat. Ale většina má nějakou stereotypní představu: Češi pijí hodně piva Kozel (pro všechny na Ukrajině velice překvapující název), jedí hodně masa, bydlí v krásném středověkém městě a mají nejznámějšího spisovatele Haška. Někdo možná zná Čapkovy pohádky. Od malička jsem se dívala na zfilmování jeho Pejska a kočičky. Ale kupříkladu v Charkově máme ulici, která je pojmenovaná po českém vojákovi Otakaru Jarošovi, který zemřel nedaleko Charkova. Češi i Ukrajinci jsou dva slovanské národy. Před 150 lety Čechy i kus západní Ukrajiny náležely jednomu státu. Vnímáš tedy nějakou podobnost s naší kulturou, mentalitou, s naším chováním, apod.? Určitě, máme hodně podobných historických zkušeností jako těsné kontakty s ruskou kulturou a dlouhá léta pod totalitním režimem, naštěstí toho ale Česko zažilo méně. Také máme spoustu zachovaných reálií v jazyce, který je velice podobný tomu českému. Například dodnes na západní Ukrajině lidé tvoří minulý čas pomocí slovesa být, což není typické pro současnou normu ukrajinského jazyka atd. Ukrajinsko-české prostředí je na každém kroku kulturně a literárně spojeno: v Praze bylo vydáno dílo „Kobzar“ od Tarase Ševčenka bez cenzury, v Pražském lingvistickém kroužku na začátku 20. století působil významný historik ukrajinské literatury Dmitrij Čiževský. Dodnes na Ukrajině ve Volyňské oblasti máme české vesničky. Podobných příkladů je spousta. Mentálně se naše spojenost projevuje v nějakém pochopení základních morálních principů: soustředění se na rodinu a přátelství. Jak se ti líbí české kulturní vyžití? Čteš nějaké české autory, posloucháš českou muziku nebo znáš nějaké české filmy? Ano, snažím se číst hodně českých autorů a dívat se na české filmy. Také mám spoustu zajímavých přednášek na univerzitě o česko-rusko-ukrajinských vztazích. Například jsem měla přednášku „Ruská literatura v české kinematografii“ s panem doktorem Nyklem. Teď už znám pár zajímavých jmen. Před svým odjezdem do Čech jsem četla díla některých známých autorů: Kafky, Haška, Čapka, Němcové, Kundery, Nerudy, možná to je všechno, a z filmů jsem viděla Kolju od Svěráka a Sedmikrásky od Věry Chytilové – to mě velice zaujalo. Nedávno jsem přečetla povídky Jana Balabána a začala číst Václava Havla. Při soudobých událostech na Ukrajině se tě nemohu nezeptat na tvůj názor. Sama pocházíš z Charkova, tedy ze samého východu země. Jak na současnou ukrajinskou krizi nahlížíš? Ano, jsem z Charkova a cítím se být Ukrajinkou. Všechny otázky týkající se tlaku na lidi na Krymu a na východní Ukrajině ze strany současné kyjevské vlády jsou pouhé spekulace a drzá propaganda z Ruska. Doufám, že na tomto to skončí. Ukrajina vždy byla mezi dvěma ohni – Evropou a Ruskem – a vždy se musela rozhodovat, kam se bude orientovat. To je už takový náš geopolitický osud. Dnes máme na Ukrajině krizi, která není kvůli Majdanu, ale kvůli tomu, že stát byl destabilizovaný a to ekonomicky, politicky a sociálně. To vše byl výsledek Janukovyčovy vlády a jeho předchůdců. Jak to bude dál, uvidíme, ale modlím se, aby nedošlo k otevřené válce s Ruskem, protože tu informační a teroristickou už máme.   Děkujeme za rozhovor!