Sametová Jitka K.

Tak je tu listopad a listí padá. Sychravo, déšť, depka. A kromě toho, že padá listí, se nic neděje. Stereotyp, rutina. Se spolužákama jsme si už všechno řekli, přednášející nám už taky všechno řekli a do zkouškovýho daleko. To je nuda, ach jo.

To před osmnácti lety, to byl jinčí listopad… Žádný listí, tehdy padaly hlavy! Ale dnešním studentům revoluce nic neříká. A přitom je všude kolem nás tolik tolik zla a nespravedlnosti! Ale demonstrovat? To ne, to se dnes nikomu nechce. Takový 16. listopad, to už těm dnešním zabedněncům nic neříká. Den, kdy studenti hnuli dějinami. Třeba má spolužačka Jana P.! Pasivně sedí, mlčí a nezajímá se… Všeobecná letargie mě doháněla k šílenství. A když jsem se dozvěděla, že v listopadu končí ve Studentské radě svoji závratnou politickou kariéru jediný angažovaný student J.B., rozhodla jsem se jednat. Zvlášť, když se s tímto posledním aktivním studentem redaktoři nejmenovaného studentského časopisu FF UK ani nenamáhali doprovodit rozhovor s ním velkou barevnou fotografií, na kterou jsem se opravdu těšila.

A tak jsem ve jménu sametových ideálů a plna revolučního nadšení zamkla náš byt a výhružně zatřásla svým svazkem klíčů. To mě však nemohlo uspokojit. Rozjela jsem se tedy na Letnou. Namísto pietních akcí k oněm památným revolučním dnům jen bagry a buldozery! Proklopýtala jsem se staveništěm, jako by to byly barikády, až k tramvajové smyčce, kde jsem se mohla opět svobodně nadechnout. Konečně nastala ta pravá chvíle pro znovurozeznění mých klíčů, které zde drželi v rukách už moji rodiče. Kruh se uzavřel. Jako bych se ocitla uprostřed záře dějin tohoto místa. A světla nabývala na intenzitě. Z revoluční extáze mě náhle probraly dotěrné mikrofony televizního štábu, které začaly neodbytně atakovat můj obličej. Abych se před kamerami náležitě předvedla a ukázala, odstartovala jsem palbu protirežimních hesel jako „Máme holé ruce!“ a dalších, které jsem si našla na internetu.

S pocitem dobře vykonané práce, kdy jsem na poslední chvíli zachránila čest celého studentstva, jsem večer usedla ke zpravodajství. Jaké to zklamání! Místo mé vzpomínkové demonstrace na Letné zaplnila celý vysílací čas jakási nepovedená a naprázdno vyznívající hurá-akce neznámé studentky prý proti stavbě Kaplického knihovny. Byla mi až nápadně podobná.

A tak i na mě naplno dolehla podzimní depka…

studentka Jitka K.