Studium humanitních oborů = solidní nejistota

Kdo z nás, kteří jsme se rozhodli stát se studenty humanitních oborů, někdy nezaslechl větu: „A co z tebe vlastně bude?“ v narážce na budoucí povolání. Částečně omluveni jsou pro tento případ snad jen studenti cizích jazyků, u kterých se považuje za polehčující okolnost skutečnost, že se jednou za své znalosti dočkají náležitého finančního ohodnocení. My ostatní obvykle sklouzáváme do pomyslných kategorií „nikdy mu/jí nešla matematika“, „neví, co v životě chce“ nebo „na nic praktického by se nehodil/a“. Vymlouvat tyto zjednodušené názory ohledně vybrané profesní dráhy je složité, někdy se to nepodaří vůbec. Letošní začátek akademického roku však přináší zcela novou otázku: „Co se mnou vlastně bude?“ Tato otázka se netýká ani tak druhých jako nás samotných. Máme jistotu, že se nám podaří dostudovat? A pokud ano, za jakých podmínek? Poprvé je tato znepokojivá situace ve zvýšeném počtu reflektována také médii. Na konci září vychází v A2 článek prof. Bílka příznačně nazvaný Akademická jatka, v prvním týdnu zimního semestru oslovuje Marek Přibil z Práva několik pedagogů Filozofické fakulty a z jejich reakcí se můžeme dočíst řadu znepokojivých tvrzení (pro příklad cituji doc. Valentu: „Podle mého názoru některým katedrám dojdou na začátku listopadu mzdové prostředky. Asi se očekává, že budeme dále pracovat zdarma. V tomto ohledu já ovšem zřejmě zklamu. Zavřu kurzy a počkám si, až mne začnou platit.“), o týden později otiskuje A2 příspěvek děkana Stehlíka pod názvem Nad zánikem humanitních oborů. Zdá se, že univerzitní svět má také svou finanční krizi – krizi financování humanitních oborů.

Klapzubova jedenáctka

Katedra pedagogiky nikdy nepatřila k největším pracovištím v rámci Filozofické fakulty, nikdy však také – díky velkému počtu studentů kombinovaného studia – nebyla prodělečná, přesto ji letos neminuly finančními potíže. Peníze, které získala od fakulty, nedokázaly pokrýt náklady na interní pedagogy a externí spolupracovníky potřebné k optimálnímu zajištění výuky. Daný stav vedl k úvahám, zda v zimním semestru zahájit výuku, a pokud ano, jak dlouho ji bude možné udržet. Chybějící finanční prostředky se nakonec získat podařilo. Je však s podivem sledovat, nakolik situace na vysoké škole připomíná v posledních dnech scénáře z neziskových organizací, které primárně žádají o podporu ministerstva a případný nedostatek financí se snaží kompenzovat z fondů EU. Otázkou zůstává, zda by podobný příměr platil i v případě nejhorším: tedy zda by bylo možné pro nedostatek financí dočasně ukončit také činnost vysoké školy. Na katedře kdysi působilo dvacet pět pedagogů, nyní zůstává „Klapzubova jedenáctka“ (přirovnání tajemnice katedry PhDr. Dvořákové). Úbytek vědeckých pracovníků provází často přírůstek administrativních sil. Doplňování nedostatku financí granty se také nezdá jako ideální řešení. Peníze z nich jsou účelově vázány, pedagogové si z nich mohou zakoupit nový počítač, ale nikoli pod něj potřebný stůl nebo skříň na šanony. Ozývají se rovněž hlasy, že díky nedostatečnému ohodnocení vyučujících a krátkodobosti grantů slouží peníze z nich spíše k dočasnému přilepšení než k serioznímu vědeckému výzkumu. Ztrácí se i další jistoty – počet přijatých uchazečů, kteří nenastoupí ke studiu na FF UK, byl po léta konstantní a pohyboval se okolo 3 %; letos se několikanásobně zvýšil. Budoucí řešení stávajících problémů se zatím nerýsuje. Slova prof. Bílka o

tom, že „daný stav je stresující, produkuje přecitlivělost, nevraživost a pocit naprosté ztráty smyslu toho, co má být smysluplnou činností“, tak zůstávají nadále velmi aktuální. Ivana Borovičková (PED)