Václav Cílek o Noemově arše, objevené pastevcem

Václav Cílek.

Pravděpodobně není třeba představovat RNDr. Václava Cílka. Nikdy jsem neměla ráda uvozující dlouhé výčty titulatur jako „geolog, klimatolog, spisovatel, filosof, popularizátor vědy…“ – zvlášť proto, že čím jsou delší, tím spíš se mi zdají být nicneříkající. Obsah takových seznamů se pak ztrácí v podobné mlze, jakou nám Václav Cílek ukazoval při promítání na fotografii, kde se vznášela kolem špice hory Ararat. Právě do východního Turecka totiž naposledy směřovaly kroky tohoto neposedného geologa, aby přišel na kloub údajnému objevu archy – ano, té archy z mýtů o potopě, jaké byly přibližně v období let 3000–2000 př. n. l. rozšířené v mnohých archaických kulturách. O této své cestě a o obecnějších přesazích, které z ní vyplynuly, pak přišel vyprávět v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu do budovy bývalého ÚLUV.

Noemova archa, objevená v roce 1948 arménským pastevcem, se brzy ukázala být jen vápencovým útvarem, vzniklým během velkého sesuvu půdy v oblasti, kde jsou zemětřesení zcela běžnou záležitostí. Vlastně se dá v okolí najít více podobných „arch“. Václav Cílek však na tuto přenášku nepřišel říct světu jen to, že pod horou Ararat neleží Noemova archa, nebo to, že pokus turecké vlády o „archeologický výzkum“ pomocí výbušniny (se záměrem odhalit případné cennosti zanechané mytickými pasažéry ve spěchu na palubě lodi) asi nebyl zcela ideální. Dostál své pověsti, úspěšně narušující archetyp pozitivního vědce, vůči jakému by se nejeden student FF rád vymezil.

Když Václav Cílek mluvil o tom, jak úžasné bylo si ve stínu bájné hory číst sumerské mýty o potopě, posluchačům muselo být zřejmé, že v jeho práci – ať už vědecké, či literární – jde především o obrovskou fascinaci místy a jejich silou. I proto se, zdánlivě nesouvisle s tématem přednášky, rozhovořil také o charakteru anatolské krajiny, o zbytcích malých chrámů z období říše Urartu (9.–6.stol. př. n. l.) či o starém farmáři, který se naučil číst klínopisné nápisy a zůstal tak v kontaktu s pamětí míst, která jako by v Anatolii zůstávala i dnes neobvykle živá.

Václav Cílek není ani religionista ani filosof. K myšlenkám podobného druhu se dostává spontánně, skrze vnímání přírody jako živoucího organismu. Přednášku o arše zakončil úvahou nad dnešním světem, který se vyznačuje bolestivou fragmentárností a začíná volat po nové smlouvě, podobné té, jakou uzavřel Noe s Bohem starých Hebrejců. Ale pro smlouvu nyní podle něj není ten pravý čas ani jasné vědomí, s kým ji uzavřít. Podíváme-li se prý však na tento svět z nadhledu, uvidíme, že se nalézáme v jednom z nejzajímavějších a nejvíce uchvacujících období dějin.

Tímto pozitivním závěrem se Václav Cílek rozloučil s publikem, vypnul prezentaci svých fotografií tvořených v režimu auto bez jakékoli úpravy, a protože nenásledovaly žádné dotazy, opět se klidně odebral ke svým horninám a esejistickým textům. Jakkoli byla přednáška příjemná, za sebe musím bohužel říci, že v psané podobě má pro mne dílo tohoto muže o mnoho větší kouzlo. Snad jsem však měla při představě osobního setkání s ním pouze přílišná očekávání.