Basilej: snídat se dá i v knihovně

Do Basileje jsem se vypravil ne zase tak dlouho po volebním vítězství Blocherovy SVP (strany, která po oblíbených plakátech s černými a bílými ovečkami přišla s dalším skvělým motivem: pod obrázkem několika černých a žlutých rukou, které sahají po švýcarských pasech, je velký nápis STOP!), které ve mně ještě podpořilo představu o konzervativních a nacionalistických Švýcarech, kterým, i kdyby náhodou byli ochotní se se mnou bavit, nebudu stejně kvůli dialektu rozumět ani slovo.

Nic z toho se přirozeně nepotvrdilo. Basilej je hrdá na pověst nejlevicovějšího a nejliberálnějšího města ve Švýcarsku a s jazykem to nakonec také není tak zlé, protože spisovná němčina je pro Švýcary v podstatě prvním cizím jazykem, kterým mluví většinou pomalu a zřetelně.

Bar otevřený až do rána

V Basileji není žádný jeden velký universitní kampus. Budovy fakult jsou rozeseté po celém městě, jen hlavní universitní budova (Kollegienhaus) sdružuje veškerou důležitou administrativu (včetně studijního, zahraničního a dalších oddělení), velkou kavárnu a bar, který je každý čtvrtek otevřený až do rána a kde se dá koupit relativně levné pivo.

Poblíž se nachází i hlavní menza, která nabízí každý den výběr z minimálně pěti menu, z toho vždy dvou vegetariánských, hned naproti sídlí vedle botanické zahrady i universitní knihovna, ve které se dá volně procházet celý pětipatrový sklad, přičemž všechny knihy si je možné půjčit domů (nic jako presenční výpůjčky tu snad ani neznají). A co není v basilejské knihovně, dá se velice snadno objednat z Bernu.

Už když jsem si v Praze vybíral semináře, na které tady budu chodit, zaujal mě systém „modulů,“ tedy jakýchsi okruhů témat, které fungují buď v rámci jednoho oboru nebo jsou určeny studentům několika různých specializací. V praxi to vypadá tak, že například na kurzech z modulu „Umění východní Evropy“ se setkávají budoucí kunsthistorici a slavisté. Tak jsem se například na semináři o vztahu filmu a malířství seznámil dost překvapivě hned s několika studenty češtiny.

Nejnápadnější rozdíly mezi výukou v Praze a Basileji jsou – nepočítám-li to, že se vždy začíná i končí na minutu přesně – asi ty, že přednášky a semináře jsou zde většinou teoretičtější a větší pozornost se věnuje současnému umění.

Citace z AJ a FJ se nepřekládají

Co se pak týká studentů, řekl bych, že nemají obvykle takové faktické znalosti, jsou zato schopní celkem přesně formulovat názor a v podstatě o čemkoliv rozvinout plodnou diskuzi, která zabírá obvykle větší část semináře. To, co je někdy k vidění v Praze, totiž dvouhodinové uspávání referátem na téma, ke kterému nemá nikdo co říct, jsem tady nezažil.

Až do konce semestru mě nepřestala udivovat jazyková vybavenost švýcarských studentů – když jsem si konečně celkem zvyknul na to, že citace v angličtině a francouzštině se nepřekládají, přišla jedna studentka s referátem o manýristické teorii umění, při kterém asi třetinu času mluvila italsky – a nikdo se netvářil, že by to vadilo.

Fachgruppe chce wifi
Všechny větší obory Filozoficko-historické fakulty mají tzv. Fachgruppe – skupinu studentů, která prosazuje nejrůznější změny (aktuálně na dějinách umění například zavedení wi-fi, aby se při přednáškách nikdo nenudil), organizuje setkávání s lidmi, kteří pracují v oboru, pořádá výlety a při hezkém počasí třeba grilování v parku.

Přiznám se, že po některých věcech se mi bude v Praze asi hodně stýskat – po snídaních v kavárně na terase knihovny (viz foto), po tom, že se můžu všude rychle a bezpečně dopravit na kole, po klidném životním tempu, díky kterému je Basilej o tolik příjemnější než Zürich. Basilej je zkrátka příjemné místo k životu.

Jakub Hauser
Autor studuje dějiny umění a lithuanistiku na FFUK v Praze, letní semestr tohoto roku pak dějiny umění na Universität Basel v rámci přímé meziuniversitní spolupráce.