Fejeton: Dočkat se čekáren

Tak jsme se dočkali. Prváci se mohou po hlavě vrhnout do Niagáry studijních povinností, profesoři opět zacinkají klíči od učeben a začnou prosívat tresť studentů pod čarou, školník se dočkal provozu stupně 5, nepočítám-li vrtání ve dvoře, FFakt se dočkal vytištění a jeleni říje. Kdo ví, kdo všechno se ještě dočkal v načatém měsíci říjnu.

Někomu se život jeví jako jedno dlouhé čekání, přehrazené několika dílčími cíli. Někdy si může člověk čekání zkrátit tím, že se rozhodne už nečekat, ale často je nezbytné si nějakou touženou věc vyčekat i s tím vědomím, že když už se člověk něčeho dočká, rozestrou se před ním jen vyhlídky na další čekání.

Třeba na naší fakultě je čekání nevyhlášeným oborem, který ovšem patří do společného základu a všichni jím musí procházet od přijímaček až do úplného konce všeho. Fakulta by měla investovat do zvláštních čekacích místností nebo aspoň koutů, jejichž úkolem by bylo účinně občerstvovat tam, kde se nejtěsněji stáčejí hadi front. Co takhle poklepat na rameno stavařům z nádvoří a odvolat je do třetího patra. Namísto výtahů by vybourali výklenek, kam by mohli naběhnout obětavci v trikotech, jakási Čekací charita vyzbrojená mobilním stánkem, v němž by se čepovala čekací kofola a opékaly čekací klobásy. Na stolcích by se tetelily pestré časopisy s co nejvíce obrázky (takže bulvár, na zabíjení času to nejlepší). Vždyť co nevidět se dočkáme doby, kdy se kopírky budou porouchávat tak často, že mezi studenty tam budou vystávat fronty sami dychtiví opraváři, neboť úspěšnost při navrácení stroje do provozu bude odměňována stejně královsky, jako kdyby šlo o rozesmátí šíleně trucné princezny! Dočkáme se alespoň čekáren?

Čekárna je svého druhu unikátem. Jen si to představte - zvláštní místnost, kde se podle jména od vás neočekává nic víc než to, že v ní budete čekat! Kdy se vám poštěstí ten komfort? Nostalgický čtenář si vzpomene na nejedno ztracené nádražíčko s okny vytlučenými a vyklizeným lokálem, kde měděná kamna dávno opustil plamen a kde vlak brzdou zaskřípí jen proto, aby probudil muže bez krovu. Přitom samy učebny se někdy proměňují v čekárnu. Profesor se nad něčím zamyslí v kabinetu, zatímco studentům, kteří poctivě dodrželi akademickou čtvrthodinku, vypadne trpělivost z rukou a už začínají se směsí nevole a radosti mít cukání k odchodu. Když si vyučující vzpomene a přiřítí se, může přednášet leda tak zívajícím židlím. Jak se vystříhat takových kolapsů?

Řešení spočívá v informačních tabulích, jaké vídáme na lepších nádražích. Visely by zvenčí nade dveřmi každé učebny a zjevovaly by: Jméno profesora, název přednášky (možno zkratkou) a červeně údaj o zpoždění v minutách. Nemožná vize? Ale fakulta není ničím jiným než předobrazem železničního provozu – chodby jsou tratěmi, po nich se valí lokomotivy s řetězci vagónků, jež odvlékají do přidělených nádraží. Rozvrhy, ač podobné zdrojovému kódu matrixu, plní funkci jízdního řádu, knihovny jsou za odstavná depa, záchody čisticími kójemi, studijní oddělení místem státních technických kontrol a po všech cestách bufet shromaždištěm všech těch utýraných mašinek. Ale čekárny stále chybí. Kdy se jich dočkáme?

Než ke mně přikluše Čekací charita, trochu se překonám a začnu bleskově skupovat bulváry do zásoby.

Aleš Misař