„Dohnat a předehnat!“

Filozofickou fakultu UK potkalo dvojí neštěstí: souběžně s byrokratickým a centralizujícím rektorem univerzity nastoupil do fuknce též pohříchu byrokratický a centralizační děkan fakulty. Přituhuje a je to znát na všech frontách: plánují se sjednocené webové stránky (snad nebudou tak graficky impotentní a obsahově ploché jako web Masarykovy univerzity), připravuje se jednotný univerzitní elektronický systém, buduje se centrální knihovna fakulty (která znesnadní přístup ke knihám, zato ale budeme vědět, kolik jich máme).

Všechny tyto produkty mají sloužit k lepší kontrole (studentů, učitelů) a tudíž ke snazšímu ovládání školy. Jenže rektor ani děkan nemají být vládci ani manažery. Mají to být výrazné osobnosti, které prezentují určitý étos, myšlenku, snad energii, ostatní inspirují, ale neovládají.

Paradoxně všude mluvíme o „multikulturalitě“ a „interdisciplinaritě“, ale jakákoli diverzita univerzitního prostředí je potlačována: studenti i učitelé mají být vzájemně srovnatelná čísla v elektronickém systému, malinkaté součástky uprostřed obrovské a jednotné univerzity, která už nebude společenstvím lidí, kteří se o něco snaží, ale továrnou na výrobu diplomů, titulů, klíčových kompetencí, grantů a akreditací.

Jakákoli diskuse o nesmyslných projektech SISu, centrálních knihoven či kampusů je od začátku znemožněna: protože projekty jsou uvedeny do chodu, pak slavnostně představeny hodinovou powerpointovou prezentací, ale každá námitka je smetena ze stolu se slovy „jinak to nejde“.

Jiným oblíbeným argumentem jsou zahraniční univerzity, jimž je třeba se přiblížit. Spolu s naší vysokou politikou, která se rovněž permanentně snaží dohnat a předehnat, tu Sovětský svaz, jindy zas USA nebo Evropskou unii, zde vidíme pěknou paralelu: když přijde do módy bílý pásek a všechna děvčata v okolí jej začnou nosit, považujeme to za úsměvné, směšné nebo odporně stádní. Když přijde do módy nové zajímavé nařízení, vyhláška, směrnice či systém, jeho stádní přebírání ostatními nikomu směšné nepřijde (přičemž u nadšenců tohoto přijímání si všimněme jistého až fanatického lesku v očích!).

Jak známo, současný svět je ultrabyrokratický. Dříve se nový obor založil tím, že se pro něj někdo habilitoval. Dnes musí vše projít desítkami kol akreditačních řízení, přičemž akreditace pro habilitaci samotnou je až jedním z vrcholných kroků. Pokládám za naprosto neuvěřitelné, že s každým zaměstnancem fakulty uzavírá pracovní smlouvu přímo děkan – podle právních předpisů máme slabé vedoucí kateder a silné děkany a rektory: pak se divíme, jak to dopadá.

Nepochopitelná je také skutečnost, že děkan schvaluje téma každé diplomové práce. Je nepřijatelné, že rektorát může fakultám (samosprávným institucím!) cokoli nařídit: například celouniverzitní studijní řád – přičemž všichni na první pohled vidí, že zubní lékařství, sociologie institucí a ugrofinská filologie jsou poněkud odlišné obory lidské činnosti – ale to, že se mají studovat podle jednoho – a dosti podrobného – studijního řádu, nikoho nezarazí.

Leccos z výše naznačeného není přímo vinou současného děkana ani rektora. Ale jejich vinou je, že se okolí přizpůsobují, že zlo berou jako nutné zlo (ne-li přímo jako dobro), že nebojují za svébytnost fakulty a univerzity navenek, ale naopak otevírají vrata nepřátelům dokořán.

Vojtěch Varyš
student komparatistiky a divadelní vědy
vintir [zavináč] gmail.com