Je pasivita kletbou fakulty?

Některé fakultní semináře skýtají vskutku truchlivý obrázek: studenti mlčí a zarývají se pohledy do země, aby náhodou nebyli vyvoláni. Vyučující se marně snaží osazenstvo probudit a zpravidla svou snahu po čase vzdá. Občas někdo přednese referát, který spočívá v přečtení mírně (ale opravdu jen mírně) upravené verze zadané studie. V čem spočívá smysl toho všeho?

Historik Karel Kubiš hledá příčiny situace v „tradici disciplinace, zakotvené v našem prostředí. Student má poslouchat a nemá vyčnívat. Učitel je neotřesitelnou autoritou.“ Rodičům se za minulého režimu zpravidla nevyplatilo zbytečně na sebe upozorňovat, a tak tuto taktiku „šedivé myši“ jako návodu, jak nejlépe přežít, předávají svým dětem. Komunistická ideologie všeobecné „rovnosti“ v českém národě rovněž vypěstovala nechuť k elitám. Ve školním prostředí se to projevuje tak, že ten, kdo je aktivní, je paradoxně vylučován z kolektivu studentů jako „zrádce“ či „šprt“.

Kdo je viník?

Historik Martin Kovář vnáší do problému nádech osudovosti: „Studenti, kteří chápou své povinnosti jen jako cestu k diplomu, jenž jim poté otevře cestu jinam, tu vždycky byli, jsou a budou. Pokud si přitom splní své základní povinnosti, nutné k úspěšné atestaci, nevidím důvod, proč bych měl tuto situaci nějak ‚pedagogicky řešit‘.“

Přesto jsem se na své stáži na University of London s pasivitou takřka nesetkal. Je však nutné zmínit, že výuka probíhala ve zcela jiných podmínkách. Menší skupiny, se kterými může pedagog lépe diskutovat. Zavedené školné, které jistým způsobem studenty motivuje k aktivitě. Literární vědec Michael Špirit přidává svou zkušenost z Německa: „Pro tamní posluchače je schopnost a odvaha diskutovat samozřejmější než u nás.“

Pasivní studenti také vyrůstají ze způsobu výuky na středních školách, který podle Kubiše stále „daleko víc spočívá v memorování namísto rozvíjení schopnosti diskutovat. Na vysoké škole pak kvůli malému tréninku mají studenti ostych před kolektivem promluvit, přestože mají co říci.“

Psycholog: důležité je podnítit diskusi

Pedagogický psycholog Václav Mertin zdůrazňuje, že „pasivní studenti nepředstavují homogenní skupinu“. Kromě těch, kteří navštěvují univerzitu jen kvůli vidině diplomu, jsou i jiní, které „nemusí konkrétní předmět bavit, jsou nesmělí, kritičtí k vlastní osobě a k úrovni vlastních názorů. Někdy je atmosféra na hodině taková, že nepokládají za vhodné příliš diskutovat.“

Učitel zde samozřejmě hraje významnou roli. Podle Mertina by měl „dát příležitost k diskusi všem studentům a povzbudit i ty, u kterých se objeví pouhý náznak diskusního příspěvku.“ Učitel by ovšem neměl nikoho do diskuse nutit a zvláště ne výsměšným způsobem. Tento imperativ řadí Kubiš mezi základní pravidla slušnosti.

Všechno je jinak?

Kovář obecně nechápe problém pasivních studentů jako mimořádně naléhavý: „Mezi mými studenty - zejména ve výběrových kurzech - je takových ostatně jen minimálně.“ Vyslovuje i možná překvapivou charakteristiku českých studentů: „Navzdory jistému sebemrskačství (tím myslím poměrně často opakovaný názor, ze čeští studenti jsou - na rozdíl od svých zahraničních kolegů - pasivnější, méně sebevědomí atd.) soudím, že pokud se moji (naši) studenti nějak odlišují od svých kolegů v zahraničí, pak spíše tím, že jsou lepší (byť ne třeba tak ‚akční‘, ale více nadšeni pro obor, vzdělanější, tj. sečtělejší, s větším rozhledem atd.)“

Přestože „ne všichni studenti, kteří si na seminářích sami berou slovo, jsou pro kurs přínosem a priori“, jak poznamenává Špirit, ti opravdu dobří dnes mají více možností, jak se rozvíjet, než za dřívějších podmínek: „Zatímco stav pasivních studentů zůstává přibližně stejný, špičkoví studenti jsou nyní vzdělanější,“ říká k tomu Kubiš.

Více vzdělání, schopnost umět obhájit své argumenty v diskusi, větší mzda – zdá se, že vše mluví pro aktivitu. Nebo ne?

ilustrační foto: Tomáš Vilím, UKáčko.cz