Robert Fulghum: Drž mě pevně, miluj mě zlehka

Jevištěm nového Fulghumova románu je seattleská tančírna Century. Nejde však ani tak o místo jako o příběhy, které se v této tančírně století odehrávají. V Century se totiž setkávají lidé nejrůznějšího věku, pohlaví, národnosti, náboženského vyznání či sexuální orientace. To, co je důležité venku, zde nehraje žádnou roli. Jde tu totiž o jediné – o tanec.

Tango jako dveře pokoje života, které je třeba pouze otevřít…

Robert Fulghum absolvoval lekce tanga přímo v Argentině a během toho, co pomalu propadával kouzlu tance, se mu v hlavě zrodil nápad na novou knihu. Ve svém díle píše o příbězích příležitostných tanečníků, tanečníků amatérů, profesionálů i o těch, kteří se tančit nikdy neodváží. Poukazuje na to, jak důležitá je pro život hudba a jak ji má každý člověk potřebu fyzicky vyjádřit. Osudy příznivců tance se v příjemném, až mystickém, prostředí tančírny navzájem prolínají, někdy se míjejí. Vždy ale mají něco společného – tanec.

V hlavní roli vystupuje Aristo Joyce, jenž je právníkem, ale radši by byl umělcem. Dále se můžeme setkat s novinářkou, skrývající svou touhu tančit, diskžokejem, který není vidět, a přesto je odpovědný za krásný večer, barmankou, jež nikdy nepoznala lásku, a sama ji rozdává, krásnou, slepou tanečnicí Dulci-Mariou nebo strážníkem, který není jen vyhazovač v uniformě, ale též milovník tančírny i tanga.

Po několika letech však Aristo pocítil, že se blíží změna. „Čas zdi“ – tak tomu říkal.
Aristo došel ke zdi na své cestě, ale nevšiml si dveří pokoje svého života.
Víte, že ve vašem životě existují nějaké dveře? Pak běžte a zkuste vzít za kliku, je dost možné, že nebudou zamčené.

Postavy jsou jasné, čiré a jejich příběhy se odvíjí tak lehce a přímočaře, že je stěží možné uvěřit, že by se něco takového mohlo kdy stát. Snad právě pro svou nereálnost je tento nevídaný příběh tanga tak čtivý.

Poslání

Fulghum není nevyzpytatelný, píše pohádku pro dospělé. Příběhy ani postavy se nevyznačují zvláštní psychologickou propracovaností, ale důležitým prvkem tanečního románu je poslání. Poslání, které má Fulghum v každém svém díle. Drž mě pevně, miluj mě zlehka se sice od jeho předchozí tvorby liší svou tematikou i formou, ale svým optimismem, radostí a láskou na ni navazuje. Od Fulghuma se nikdy neočekává složitý jazyk či ohromení čtenáře novou kompozicí (jedinou výjimkou je Třetí přání), čtenář zde však může najít útočiště před bezútěšnou konzumní společností. Nikdy to nebude dokonale nastavené zrcadlo světa, ale to ani být nemá. Fulghumovo dílo bylo vždy jakýmsi návodem na šťastný život, jakousi jeho filosofií. Zda si tento recept lidé vyzkouší, to už je na nich.