Nechci psát „euroburgery“ - Rozhovor s Jáchymem Topolem

Přinášíme vám rozhovor s jedním z nejznámějších českých spisovatelů, který byl rovněž určitou dobu studentem etnologie na FFUK, studium ale nedokončil. Topol v něm mimo jiné vzpomíná na dělnické profese, které vykonával za minulého režimu, nebo vypráví o své knize „Kloktat dehet“.

AP: Dnes jste spisovatel, ale prošel jste dráhou skladníka, topiče, nosiče uhlí a ledasčeho dalšího. Cítíte, že vám tato zkušenost dala i něco pozitivního?

Absolutně. V osmnácti jsem se dostal mezi dělníky, pomocné dělníky, kriminálníky, různé pobudy a musel jsem obstát. Dělal jsem třeba na stavbách, nosil cihly nebo dělal u míchačky na beton. Když máte monotónní fyzickou práci od šesti od rána, při které můžete myslet na svoje věci, brzo se dostanete do rytmu, do transu, v hlavě mi pořád běžely básně. Taky mě samozřejmě fascinoval jazyk těch lidí, galérky, slangy plné vtipu, bylo to bezvadný a ti lidé byli opravdoví mistři své práce.

Jindy, když jsem nosil uhlí starým lidem, kteří by bez toho v těch starých barácích zmrzli, měl jsem z toho fyzicky i psychicky dobrý pocit a cítil smysl práce. Často na to s některými kamarády, novináři, politiky, podnikateli, vzpomínáme. Udělal sis svou práci v továrně nebo v kotelně a četl sis. Neustálý připojení na internet ruší kouzlo všedního dne. Já bych šel do kotelny znovu, kdyby za to bylo tolik peněz jako tehdy. Tyhle dělnické profese byly tehdy placené moc dobře. Já vylezl z blázince, kam jsem šel, abych unikl vojně a kvůli tomu, že jsem předtím dělal topiče, jsem měl na bráně pět tisíc, tehdy úžasné prachy. Ted bych jako topič rodinu ale neuživil.

No, dobře, vzpomínám na to jako na romantiku. Ale bylo to někdy těžký, hnusný, strašně těžký. Rozbíjet železem spečenou krustu v obrovským kotli třeba v Astře na Václaváku bylo i nebezpečný, u toho kotle se člověk mohl otrávit. Jednou tam začal unikat plyn a když přišli další topiči na střídání, byl jsem už v bezvědomí. Navíc si tam pro mě kdykoli mohli přijet policajti.

Dnes to zní hrozně, tihle lidé neměli to dnešní módní tetování, ale kérky z krimu, v jedné té továrně házeli topiči do kotle na uvítanou pro nováčka živou kočku. Ale život se neskládal jenom z chození na šichtu, člověk žil s přáteli, hltal knihy, žil hudbou. Popisuju to trochu v románu Anděl – měli jsme dlouhý vlasy, a přitom žili punk, nejdůležitější byla poezie, hudba, najít k sobě další lidi a vyčenichat další zajímavý party.

AP: Co pro vás později bylo hlavním impulsem „vysvléct se“ z poezie a „obléknout“ prózu?

Pořád občas píšu básně, jen nemám důvod je vydávat. Psát básně je něco jiného než skládat z nich sbírku tak, aby souvisely, aby „ladily“ pohromadě.

AP: Ve své knize Kloktat dehet se přímo věnujete vpádu ruských tanků na území Československa v roce 1968. Pokud dobře počítám, bylo vám v té době necelých šest let. Vycházel jste v románu z vlastních zkušeností nebo z výpovědi druhých?

Dost možná, že si to tak ostře pamatuju právě proto, že mi bylo jenom šest. Tanky, střelba, zmatek, smutek a zoufalství a strach všech okolo. Pamatuju si, jak starší kluci schovaní v křoví u kostela na kopci stříleli na ruské tanky z praků. Tihle venkovští kluci byli moji nejlepší kamarádi a „vychovatelé“. Oni byli strašně tvrdí, já si nejradši četl. Kdo si čte, je ovšem blbec, který nic nedělá. Neustále jsem se musel prát a až když jsem jednoho z nich (nejmenšího a nejslabšího) konečně zmlátil, mohl jsem do party. Hráli jsme třeba takovou hru, kdy jsme házeli vysoko nad sebe do vzduchu klacky a museli zůstat stát a čekat, až na nás ten klacek spadne – omráčí nás, praští do lebky a tak dál. Kdo uhnul, byl srab, se kterým se nepočítalo.

Starší chlapi tenkrát vyprávěli, jak po té silnici kdysi valily na Prahu německé tanky a pak jak tudy táhly zpátky řady zajatých německých vojáků. I táta mi to vyprávěl, jak jako kluk viděl řady německých zajatců. Někteří lidé z té vesnice jim dávali napít, jiní po nich házeli kameny. A v osmašedesátém všichni křičeli na Rusy: „Potáhnete taky zpátky, jako Němci!“ Jako malému klukovi mi ty německé a ruské tanky ovšem splývaly, cítil jsem hlavně obrovskou hrdost – tak se nás báli, že museli poslat pět armád!

Táta pak sbalil rodinu a odjeli jsme do jeho rodné vesnice – ten přechod z města na venkov byl pro dítě taky strašně silný. O tom, jak se někteří čeští intelektuálové chtěli hned po invazi ukrýt na venkově, píše například i Bohumil Hrabal ve Vita nuova. Chtěli přečkat ten prvotní náraz, báli se, že půjdou do gulagu na Sibiř.

Použít postavu dítěte je spisovatelský trik, mohu si dovolit velkou míru fantasmagorie, používám přece fantazii, nepíšu žádnou historickou knihu ani autobiografii. Vlastní zážitky, vyprávění pamětníků, četba, dokumenty, zpravodajství – to je všechno jen materiál. Je na vás, co s tím uděláte. To je na psaní to nejlepší.

Měl jsem v sobě to téma snad čtyřicet let. A možná jsem dostal chuť ho napsat až teď, protože to už je opravdu historie, protože nám připadá, že válčit v téhle části Evropy je science-fiction.

AP: Vývojový skok, který hlavní hrdina knihy, Ilja, překonává mezi první a druhou částí knihy, se zdá být až neuvěřitelný.

V první části knihy se ten kluk učí vnímat svět pomocí jazyka – jazyka Bible, vlastně pradávného jazyka. Vesnický jazyk byl přece sycen kostelem, spjatý s liturgií, s křesťanskou obcí. Spojení bylo násilně přerváno komunisty a kluci se pak v sirotčinci vlastně stávají obětí experimentu. Jejich vychovatele jsou veteráni z východni fronty, kteří prošli gulagem, tak jak se to stalo tisícům československých vojáků ve Svobodově armádě. To, co zní jako fantasmagorie a šílenství, má krutě reálný základ.

Já si ze školy ten militaristický jazyk studené války pamatuju, ta nekonečná cvičení civilní obrany, ten absurdní pokus cvičit děti pro atomovou válku. Ono se zdá, že je to zapomenuto. Ne, je to někde v podvědomí každého z nás, i když z těch ponižujících a často idiotských hodin vojenského drilu si bývalé děti studené války většinou pamatují jen legraci v kolektivu. Byl bych tedy blázen, kdybych to nepoužil, dokud si to tak dobře pamatuju. Navíc jsem byl v těch bojových cvičeních dobrý, házel jsem třeba perfektně granátem!

Na vojnu jsem ovšem nešel, nechal jsem se raději zavřít do blázince – tehdy v Polsku vyhlásili stanné právo v Polsku a já jsem nechtěl riskovat, že mě pošlou potlačovat na tanku Solidaritu. Takže jsem jako tisíce vrstevníků zvolil raději blázinec.

Také jsem si v té knížce hrál se starými bolševickými mýty – dnes po tom neštěkne pes, ale máme to v sobe. Sbratření lidí, zvířat a strojů, fantastická bolševická idea z počátku revoluce, zní jako ozvuk starých šílených ruských sekt. V tomto hledání kořenů ovlivnil Andrej Platonov, geniální ruský spisovatel, málo známý, jehož dílo Čevengur mě ovlivnilo opravdu silně –směsice groteskna, fantastiky a čiré hrůzy z toho, co dokážou z lidí udělat sociální utopie. Když v knize popisuju boje, třeba útok tanků, práci průzkumníků nebo stavbu mohyly – kurhanu –, opírám se zase o sovětské realistické spisovatele, Grigorije Baklanova, Jurije Bondareva nebo úžasného běloruského autora Vasila Bykava. Přece si nenechám ujít takovou příležitost, napsat to, než budou ty události úplně zapomenuty.

AP: Kloktat dehet vyšlo i v anglickém jazyce jako Gargling with Tar. Pro českého čtenáře je kniha nesmírně čtivá i pro svou častou ironii a reference, které jsou srozumitelné právě českému čtenáři. Nebál jste se, že onen subtilní český humor cizojazyčná veřejnost nepochopí, že angličtí čtenáři zůstanou ochuzeni?

Ona ta knížka vyšla i norsky, polsky, německy, holandsky, španělsky… O člověka, kterému říkáte „anglický čtenář“, se vůbec nestarám, to není moje práce. Žurnalista nebo komentátor se musí starat, aby mu všude pokud možno rozuměli, ale já si píšu, co cítím a co chci a co potřebuju napsat a dál se nestarám. Nezajímá mě napsat nějaký „euroburger“ a už vůbec nepotřebuju, aby mi každý rozuměl. Nejsem na honorářích z knížek závislý, uživím rodinu i jinak a moje psaní je moje svoboda.

Zmatených bylo navíc i plno českých čtenářů, dostal jsem dokonce vynadáno, že to je kniha nemorální a protičeská. Fascinuje mě, že se někdo ještě dnes takhle dokáže naštvat. Když mě ale na jednom čtení v Olomouci napadl chlapík, že jsem cynik a že si dělám legraci z tragických událostí, já ho tvrdě utřel a zesměšnil a pak se dozvěděl, že mu někdo ze sovětského tanku odstřelil syna, bylo mi ze sebe samého špatně.

Každopádně jsem to musel a chtěl napsat a dál mě to nezajímá, na vaše otázky odpovídám se skřípěním zubů, protože dneska už jsem po uši v jiném příběhu.

AP: Události po roce 1968 jsou pro čtenáře věčným tématem. Přesto, nedochází této éře v literatuře dech? Zejména mladší čtenáři se touží dívat dopředu, leckteří mají pocit, že se jich předsametové období netýká. Měli bychom se ještě pořád ohlížet zpět?

Jestli bychom se měli ohlížet zpět? Ale já vůbec nevím! Já se ohlížím, jak potřebuju, jak cítím vnitřní nutnost. To není pro nikoho závazné. Literatura přece nemá žádné takové „muset“. Ať si každý píše, co chce.

Každá generace je v pasti svého děje, svého kontextu, ten řeší, ten je pro ni palčivý a důležitý. Osobně z té historie chci pryč, ale zatím mě vždy znovu polkla. A jestli to je „zajímavé pro mladé“, tím se zabývám asi tak stejně, jako jestli je to „zajímavé pro Brity“. Chápu, angličtina je svět. Přesto se nikam nehrnu, klíďo píďo budu do konce života psát pro staré Chorvaty a Poláky.

Čtenář je ten poslední, na koho při psaní myslím. Jistě, existuje pár přátel, u kterých by mě dost mrzelo, kdyby knihu považovali za úplně pitomou. Ale nemůžu přece psát pro nějakého konkrétního čtenáře, měl bych pocit, že se podbízím. Jak napsal můj oblíbený český klasik, kritik F. X. Šalda, o poezii: básně nejsou děvky, nechtějí se líbit. Tohle heslo se mi už dávno zalíbilo.