PIF PAF - přehlídka animovaného filmu

Na našem území se za rok odehrávají dva festivaly, na které jsem vždy zvažoval cestu. Několikrát jsem byl na obou, na Letní filmové škole v Uherském Hradišti i na Festivalu dokumentárních filmů Jihlava. Letos se mi možnosti rozšířily do počtu tří. Ne, tím posledním objevem vážně nejsou Karlovy Vary, ale PAF – olomoucká Přehlídka animovaného filmu. Jeden společný rys s Vary nezávislý festival organizovaný studenty olomoucké univerzity v mém případě přece jen měl – jako se do Varů jezdí na filmové celebrity, které byste v České republice jinak sháněli těžko, i já jsem na PAF vyrazil původně jen díky jednomu jménu.
Letošním hostem byl totiž Peter Greenaway, pro jednu generaci kultovní režisér a dozajista mainstramově nejznámější osobnost, kterou měl PAF příležitost za devět ročníků své historie hostit. Greenaway se se svými filmy z osmdesátých a devadesátých let dokázal prosadit do kin a mezi široké publikum, a přitom se mu dařilo udržovat si auru nekompromisní umělecké vize. Svůj vkus na festivalu sice naprosto nepotvrdil – promítání kýčovitých snobských koláží z dějin umění apeninského poloostrova doprovodil naprosto bezobsažnou čtyřhodinovou přednáškou, na jejímž konci seděly v původně přeplněném sále přinejlepším tři desítky účastníků – nicméně jeho role jako taháku byla v pořádku. Sledovat, jak rytíř Podvazkového řádu osobně uvádí jeden ze svých snímků v kině metropol kdesi ve střední Evropě, bylo kouzelné i přes nesnesitelnost tvůrcovy výřečnosti.
Jestliže měl „Nového kina“ Greenaway plná jen ústa, opravdového pak byl plný naopak zbytek festivalu. Nenechte se mást názvem, slova „animovaný film“ obsah festivalu nevystihují. Ano, bylo možné vidět i Večerníčky, naprosto skvostnou verzi Robinsona Crusoe z dílny Jiřího Trnky či pásma afrických nebo austrálských animovaných filmů; přímo na umění animace se zaměřovaly dvě sekce, jedna pak na ilustraci. Mimo to ovšem PAF programově slouží jako průsečík všech médií, která mají co do činění s audiovizualitou. Ačkoli projekce probíhaly od čtvrtečního večera do nedělního odpoledne ve dvou plně a dvou méně vytížených sálech a rozsah festivalu tak byl oproti Uherskému Hradišti nebo Jihlavě nepoměrně menší, nebylo v silách jednotlivce pokrýt byť částečně celou nabízenou tematickou šíři.
Největším objevem tak pro mě osobně byly pořady věnované avantgardnímu filmu, zkoumajícímu samotné základy filmového umění asi tak, jako avantgarda výtvarná – na kterou navazuje veškeré umění až dodnes – začala zkoumat samotné základy principů výtvarna. Komentovaná projekce či projekcí doprovozená přednáška, jak kdo chce, vedená studenty Centra audiovizuálních studií FAMU tak například osvětlovala emancipaci filmu od divadla a jeho ustavení jako dynamického, rytmického média v kontextu výtvarně-hudebním. Pozdější osudy prvních tvůrců „absolutního filmu“ zase zpracovával dokument Free Radicals doprovozený diskusí s režisérem Pipem Chodorovem. Obecně se „experimentální“ audiovizuální tvorbou zabýval program v celé časové perspektivě od počátků moderny až po současnost.
Většina takového programu byla zastřešena sekcí „Barevná hudba“, která se soustředila právě na dynamizaci a rytmizaci barev a souvislosti obrazového a zvukového vjemu v čase. Začátkem byla přednáška o synestézii, tedy míšení smyslového vnímání, z pohledu psychologie. Prezentace různých podob současné tvorby v této oblasti ve formě workshopů a „DJsko-VJských“ performancí pak vrcholila vystoupením Alvy Nota, současné německé star nezávislého audiovizuálního nebe. Jeho živý set zvaný Unitxt byl strhující v tom, že byl zároveň našlapaným elektronickým koncertem, při němž se část publika postupně rozkývala v pohodlných sedačkách, VJským setem a demonstrací možností intermediální tvorby. Alva Noto totiž svůj set zahrál na Microsoft Office Word a Excel – výsledný audiovizuální rachot byl živým převodem z těchto programů.
Tahák Greenaway sice jako řečník zklamal, ale za to organizátoři skutečně nemohli. Atmosféra adventní Olomouce i samotné akce byla výborná. O současném uměleckém dění se přitom člověk na studentském festivalu dozví víc, než by mohl z knih nebo etablovaných institucí. Festival má i soutěžní sekci krátkého filmu „na hraně filmového a výtvarného pojetí s prvky animace“ zvanou „Jiné vize“. A jako pozvánka by mohl sloužit snímek Davida Možného jménem Rahova, jenž letos dostal jak cenu poroty, tak cenu diváků – hlasoval jsem pro něj i já. Můžete ho, stejně jako další informace, najít na stránkách festivalu www.pifpaf.cz.

auto: Matouš Turek