Žije mezi námi: Želmíra, naše šatnářka

Na hlavní budově se nevyskytuji příliš často, můj ústav sídlí v Jinonicích. A snad právě proto mě zajímalo, jak se žije v centru, konkrétně v šatně naší fakulty. Matně jsem tušil, že nějakou máme, ale přesnou polohu jsem jen odhadoval - poblíž vchodu přeci. Našel jsem ji jen díky bystrozraku (brýlím na dálku), ty nenápadné dveře s drobnou cedulkou a papírem s otvírací dobou vpravo v přízemí. Neváhám a radostně vstupuji.

Přivítá mě příjemně vytopená místnost plná poloprázdných věšáků a lavic obložených batohy a sportovními taškami. A samozřejmě šatnářka. Chvíli se na malém prostoru pracně vyhýbáme studentovi, který právě odchází se zavazadlem, pak se již dáváme do řeči. Z mého chování je jí hned jasné, že jen neprobíhám, jako to dělají ostatní studenti.

Na přímou prosbu o rozhovor nejdříve nesouhlasně kroutí hlavou, prý není o čem mluvit. Podezírá mě, že jdu slídit; že si někdo stěžoval a proto ten zájem. Dementuji. Nakonec se rozpovídá. V provizorní šatně vytvořené narychlo z pod schodů pracuje již čtvrtý rok. Na nabídku narazila skrze úřad práce a neváhala - invalidní důchodce byla přesně ta osoba, kterou UK hledala. Předtím pracovala v hotelích a ve skladech, takže zůstala svým způsobem „v oboru“. Na mou poznámku, že „zaměstnanec univerzity“ nezní vůbec špatně se jen směje, prý teď už jen začít vyučovat.

A jak se jí práce líbí? „Hlavně, že je tu teplo a klid,“ usmívá se. Čas si krátí čtením novin a křížovkami - těmi těžkými - podotýká, ty jí aspoň chvíli vydrží. Jediné, co postrádá, je okno do ulice. Sice se střídá ještě s jednou kolegyní, ale není výjimkou, že v práci stráví několik dní za sebou - a to je bez možnosti výhledu ven někdy depresivní. Změny se ale chystají - je pravděpodobné, že po dostavění knihovny v přízemí se šatna přesune. Nadšená z vidiny takovéto změny tedy není, ale na výběr nebude…

Nemohu se jí nezeptat na studenty. „Lajdáci to jsou,“ spustí hned bandurskou, „klidně zapomenou, že si sem něco dali a přijdou si pro to i za několik dní!“ A nestane se, že by někdo ocenil její obětavost, když ještě po otevírací době čeká na opozdilce. Šatnu ale prý používá málokdo, neví se o ní. Ve zkouškovém je z pochopitelných důvodů skoro prázdná, nicméně to, že se na počtu neprojeví ani změny ročních období svědčí o mnohém.

Loučím se a málem bych zapomněl na důležitou věc - na její jméno. Je neobvyklé a o to zajímavější: Želmíra. Pokud si tedy budete chtít odložit své přebytečné oděvy či zavazadla, už víte za kým na hlavní budově zajít. S křížovkou jako darem za Želmírou do šatny.