Sociál

Michal Kubát: Střední Evropa je politicky vyspělá

Politolog Michal Kubát patří k výrazným tvářím Institutu mezinárodních studií. Jeho Úvod do politologie získal loni ocenění zlatý kurz. Věnuje se především střední Evropě a tak se náš rozhovor točil zejména kolem ní. Zajímalo nás, co autor knihy Postkomunismus a demokracie: Politika ve středovýchodní Evropě říká na současnou „krizi“ našeho regionu a jak dalece jsme se už dostali z porodních bolestí demokracie.

Až do loňska to vypadalo, že se středoevropské země přibližují Západu. Letos najednou ve volbách uspěly radikální strany a politikové. Čím si to vysvětlujete? Zbláznila se střední Evropa v roce 2006?
Střední Evropa se nezbláznila, politika v těchto zemích se příliš neliší od politiky v Evropě západní nebo jiné. Krajní politické strany nejsou specifickým trendem právě tady. Vždyť v západní Evropě se podobné strany také vyskytují a získávají podporu, takže to není nějaká středoevropská zvláštnost. Naopak bych řekl, že se v politice stále více Západu přibližujeme.

Je vůbec otázkou, jestli má ještě smysl vyčleňovat střední Evropu jako „postkomunistickou“, jako něco zvláštního. Myslím, že ne. V čem jsou země jako Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko odlišné od ostatních? Věci, které se nám zdají fatální a o nichž si myslíme, že by se jinde nemohly stát, třeba nízká politická kultura či korupce, se na Západě vyskytují taky. Rozdíl je v tom, že my Západ nepřezkušujeme z demokracie, ale pořád máme tendenci z ní zkoušet střední Evropu. Rozdělování na „vyspělé demokracie“ a „méně vyspělé demokracie“ by mělo přestat. Střední Evropa je stejně demokraticky vyspělá a konsolidovaná jako západní.

Země střední Evropy v posledních letech vstoupily do EU a NATO, mají vysoký hospodářský růst, daří se jim. Proč se přesto k moci dostávají radikálové?
Kteří radikálové a kde? Nastal ve střední Evropě nějaký vzestup radikálů? To si tedy nemyslím. V Polsku se hodně mluvilo o tom, když se v předchozích volbách dostaly do parlamentu strany Liga polských rodin a Sebeobrana. Ale podíváme-li se na ně podrobněji, zjistíme, že už ve volbách 1997 uspěla volební akce Solidarita, která tyto extrémní proudy obsahovala, jen nebyly tolik vidět. Nastává u nás nějaký vzestup extremistů? Ne. Republikáni už dávno zanikli, komunisté postupně ztrácejí.

Přednáška nesmí být politickou kampaní, říká politolog Michal Kubát.
foto: Kristýna Pašková

V analýze dění ve střední Evropě v deníku Le Monde se objevila úvaha, že jednou z příčin nespokojenosti obyvatelstva je skutečnost, že v předchozích volbách lidé volili levicové vlády, ale ty byly pod tlakem EU nuceny provádět liberální politiku.
Vždycky panuje nespokojenost občanů s vládou. Pro demokracii je zdravé, když se střídá levice s pravicí a není dobré, když jedna strana vládne třeba 15 let. Střídáním vzniká soutěž, pohyb a voliči mají pocit, že ve volbách skutečně o něco jde. Proto nejsou dobré ty různé velké koalice, to politiku umrtvuje. Střídání levice a pravice u vlády považuji, zejména ve střední Evropě, za pozitivní jev svědčící o vyspělosti demokracie a ne za výraz krize. Nevím jestli nějak souvisí s Evropskou unií, když levicové vlády dělají pravicovou politiku. To je celoevropský trend – politická strana narazí se svou ideologií na praktické problémy, kterým se snaží přizpůsobit a řešit je; i proto, aby byla opět zvolena.

Proč jsou tedy Středoevropané frustrovaní?
Opravdu jsou frustrovaní? Týká se to celé společnosti, nebo jen její části? Kdo to řekl? Nelíbí se mi tyhle obecné řeči o znechucení, frustraci, beznaději, rozčarování… Říct, že je společnost znechucená politikou je snadné. Částečně to může být pravda. Negativismus lidí se projevuje tak, že vždycky mají tendenci říct, že nejsou spokojeni. Realita je složitější. Neodvážil bych se tvrdit, že jsou lidé frustrovaní politikou. Chápu, že to řekne politik, který tím sbírá body, i když je to demagogické a populistické. Jako analýzu bych to ale nebral.

A co události posledních měsíců – protesty v Maďarsku před parlamentem, diplomatické přestřelky mezi Slovenskem a Maďarskem… Přeceňují média situaci, nebo je to tak vážné?
Teď se nám to možná zdá vážné, ale za sto let se k takové hlouposti žádný historik nevrátí. Z dlouhodobého vývoje země je to úplná prkotina. Protivládní demonstrace v Maďarsku sice znamenají, že se v zemi něco děje, ale odlišuje ji to od zbytku Evropy? Je proto nevyspělá? Vzpomeňme si na protesty proti Berlusconimu v Itálii. Má Itálie problémy s demokracií? Nemá.

Takové věci se dějí a jsou normální. Normální ale není, že politici nechtějí odstupovat, když čelí takovému tlaku. Když se provalilo, co Gyurcsány řekl, musí za to nést následky. On je ale nést nechce, odstoupit nehodlá a vyvolá tyto protesty. Podívejme se ale také kdo a jak protestuje. Mnoho demonstrantů bych zařadil mezi „profesionální demonstranty“, viděl jsem tam hajlující skinheady a podobně. Je to tedy frustrace celé společnosti, nebo jen příležitost se vyřádit?

Mezistátních sporů je mnoho, v EU trvá španělsko-britská hádka o Gibraltar, Turecko a Řecko se ještě nedávno přetahovaly stíhačkami ve vzduchu o ostrovy a přitom to jsou spojenci v NATO. Slovensko-maďarský spor není výjimečný ani fatální.

Komunisté v politice překážejí

Stále se diskutuje o tom, zda se česká společnost vyrovnala s komunistickou minulostí. Myslíte, že se tak stalo?
Těžko říct. Narážíte na silné postavení komunistické strany a jejich aktuální preference? Nebo na různé průzkumy, v nichž lidé tvrdí, že se jim dříve žilo lépe? Nebo na nechuť, která byla k restitucím a k potrestání estébáků? Myslím, že společnost se se svou minulostí moc nevyrovnala. Ani bych ale neočekával, že to udělá. Je otázkou, jak lidé komunismus vnímají a po čem se jim stýská, připustíme-li tedy, že se jim stýská. Chybí jim povinná ruština ve škole, výjezdní doložky, hloupá propaganda? Nebo se jim stýská po vlastním mládí?

Divil bych se, kdyby společnost minulost deklaratorně odmítla, chtěla potrestat zločiny a udělat tlustou čáru. Lidé nemůžou vymazat svou minulost, nějak žili a realizovali se. Všichni nemohli být disidenti a hrdinové, ani bych jim to nezazlíval. Nevyrovnání se s minulostí se týká všech zemí s nedemokratickou historií. Není to ale důvod k sebemrskačství. Příznačný může být opět pohled do zahraničí: někteří Poláci nám závidí zákon o protiprávnosti komunistického režimu, někteří Češi zase jim závidí Institut národní paměti. Máme vzájemný pocit, že se ti druzí s minulostí vyrovnali lépe.

Českým specifikem je nereformovaná komunistická strana, která sice v poslední době trochu oslabuje, ale má stále větší vliv. Mohlo by se opakovat předlistopadové období?
Revoluční potenciál KSČM je notně oslaben. I když řada jejích funkcionářů stále touží po novém Únoru a po návratu před Listopad, vnitropolitické i mezinárodněpolitické okolnosti jsou zcela jiné než v roce 1948. Pochopitelně tato antisystémová strana demokracii v žádném případě neprospívá, je rizikem a hrozbou. Ne hrozbou revoluční, ale hrozbou proto, že překáží fungování demokratického politického systému. Je to strana, která deformuje národní paměť tím, že hlásá něco jiného než jaká byla realita. Brzdí politický systém.

Většina problémů posledních let, třeba opoziční smlouva, vycházela z toho, že prosystémová ČSSD nemohla uzavřít koalici s antisystémovou KSČM. Nemohlo tedy docházet k přirozené alternaci moci levice–pravice. Na vině je antisystémovost KSČM, která snížila její koaliční potenciál na nulu. Není ani tak ohrožením demokracie, jako spíš jejího dobrého fungování.

Česká společnost se s komunistickou minulostí nevyrovnala, myslí si Michal Kubát.
foto: Kristýna Pašková

Řada bývalých členů KSČ, například Vlastimil Tlustý, dnes působí v barvách pravicových stranách. Je správné jim to vyčítat?
Určitě ano. Vlastimil Tlustý s tím má problémy a předsednická funkce v ODS je pro něj z tohoto důvodu uzavřená. Vstup podobných lidí do KSČ v 80. letech byl dán čistě konjunkturálními důvody a ne přesvědčením. I pragmatismus ale musí mít nějaké hranice.

Dislokace institutů je největším problémem fakulty

Před sněmovními volbami se na FSV konaly besedy s politiky, ale části akademické obce to vadilo. Má politika na akademické půdě místo?
Určitě! Na univerzitách se dělala politika vždycky, tím spíše ve společenských vědách. Nevím, proč by to mělo vadit a proč to zakazovat. Samozřejmě to musí mít hranice, nemůže se z univerzity stát politická aréna. Ale přednášky politiků, diskuse s nimi, vyjadřování názorů ve studentských časopisech, to na univerzitu patří.

Patří politika i za katedru? Může učitel říkat svůj názor?
To už je složitější. Někdo vyžaduje striktní neutralitu, někdo tvrdí, že člověk má vždy nějaký názor a není robot, aby se od něj oprostil. Pokud přednášky a texty nejsou vyloženě propagandistickými, politickými manifesty, pak se názor autora projevit může. Podmínkou je dodržení metodologie a ověřených teorií.

Kde je hranice, kdy už učitelé manipulují studenty?
Přednáška nesmí být politickou kampaní, ale to se dá poznat. I politolog, který se veřejně angažuje, by to měl dokázat oddělit.

Mezi instituty naší fakulty to občas jiskří, bylo to vidět i na té vaší polemice s Martinem Gregorem. Proč je mezi obory taková nevraživost? Neohrožuje to integritu fakulty?

Netýká se to jen FSV, napětí mezi exaktními a společenskými vědami bylo vždycky. Učím externě na Právnické fakultě a občas to cítím i tam. Někteří právníci se vůči politologům chovají způsobem „co to je za vědu, nějaké kecání o politice?“. Exaktnější vědy mají vždycky výhrady k těm méně exaktním, že to nejsou vědy, ale jen nějaké povídání. Samozřejmě mě to rozčiluje, na FSV je to velmi výrazné a její integritu to určitě ohrožuje. Instituty jsou rozstrkané a nekomunikují spolu. Nevíme, co se děje v Opletalce a oni kolikrát ani neví, kde jsou Jinonice.

Je ten rozměr na FSV zdravý, když ekonomové zpochybňují samotnou existenci jiných oborů?
Jistěže to je nenormální. Osobně ale nemám potřebu ekonomům vysvětlovat, že mezinárodní teritoriální studia nebo politologie není „kecání“, ale že to jsou vědní obory. To jsou jen předsudky těch lidí, patrně jsou v takovém prostředí vychováváni a přenáší se to dál. Politologie navíc čelí největšímu tlaku, že to není věda, ale jen nějaký komentář. Každý, kdo něco řekne nebo napíše o politice, se podepíše jako politolog. Někteří z nich ale nejsou politologové ani náhodou!

Není to pozůstatek doby minulé, kdy byly společenské vědy omezovány? Nebo jde o osobní spory?
To s politikou asi nesouvisí. A osobní spory? Někdy možná ano, ale například pana Gregora já osobně vůbec neznám a tudíž proti němu nic nemám. My ze společenských věd zkrátka nejsme v očích představitelů exaktnějších věd dostatečně vědečtí. Nemáme zkumavky, nemáme laboratoře, nevymýšlíme rakety ani nové technologie, tudíž jsme pro společnost jakoby méně prospěšní, nepřinášíme „pokrok“, hrabeme se v minulosti… Nějaký kunsthistorik zkoumá obraz, no k čemu to je? Exaktní vědec vymyslí novou technologii, která přinese společnosti změnu.

Máte zájem o fakultní dění?
Fakulta je daleko, takže mě přirozeně víc zajímá, co se děje v Jinonicích. Nevím, co se děje v Opletalce nebo jaké problémy mají žurnalisté, byť je mi žurnalistika blízká. Přijdu tam jednou za uherský rok něco vyřídit. Dislokace institutů je nešťastná, je největším problémem fakulty.

Vyučujete Úvod do společenských věd, metodologie se ale přednáší i na IPS a ISS. Jste pro její zařazení do fakultního povinného základu?
Metodologie je vždycky strašně nepopulární, studenty to nebaví a nechápou, k čemu je to dobré. Je to nudné, nezáživné, abstraktní. Učím i Úvod do politologie a vidím úplně jiné vnímání i hodnocení těchto dvou předmětů. Základy metodologie jsou obecně společné všem oborům na FSV, snad částečně s výjimkou ekonomie, takže tento základ by mohl být stejný. Pouze ale v prvním semestru, dále už by se to mělo dělit a specializovat, protože každý obor používá trochu jiné dílčí metody. Neznám podrobnosti této koncepce, ale asi bych nesouhlasil se zřizováním nějakého fakultního povinného základu.

Právě jste se oženil, jak vidíte dilema rodina versus kariéra?
Takové dilema existuje vždycky a záleží na tom, co člověk upřednostní. Nejsem ten, který by preferoval kariéru před rodinou. Za cenu jistých obětí se to dá skloubit. Ale nemá cenu si hrát na falešné hrdinství. Až to jednou, doufám, přijde, životní úroveň se dramaticky sníží. Moje žena má velmi dobré zaměstnání a pokud by ho přerušila kvůli mateřské dovolené, mohl by to být trochu problém.

Šel byste třeba na rodičovskou dovolenou?
O tom jsem ještě nepřemýšlel. Ale nebudu si hrát na „tvrďáka“, principiálně tuto myšlenku neodmítám. Nesdílím postoj, že chlap má pracovat a nosit peníze a žena má vařit, uklízet a vychovávat děti. Jsem pro vyrovnání rolí muže a ženy v rodině.

PhDr. Michal Kubát, Ph.D.

Absolvoval politologii na IPS, v doktorském studiu pokračoval na IMS, kde dnes působí jako odborný asistent. Věnuje se politice ve střední Evropě, zejména pak současnému Polsku. Vydal řadu publikací – například Vývoj a proměny státního zřízení Polska ve 20. století (2006), Postkomunismus a demokracie, Politika ve středovýchodní Evropě (2003), Politika v Polsku po roce 1989 a Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence (2000), autorsky se dále podílel mj. na knize Úvod do studia politické vědy (2002, 2004).