Sociál

Kurz o žití za dolar na den

Spolu s doktorandy z IES Julií Chytilovou a Pavlem Streblovem začal Michal Bauer vyčovat nový předmět o nejchudších zemích světa, Economics of Least Developed Countries. Michal se do širšího povědomí dostal tehdy, když se na veřejnost v sérii článků a nakonec i knize dostala informace o jeho a Juliiných aktivitách v Ugandě.

Ačkoliv se nejchudší země světa snaží zvednout z ekonomického dna a ostatní země jim pomáhají, kladný efekt zřejmě ne a ne přijít. Kde je problém? Problémů je více. Podle mě je účelné odlišit země, ve kterých probíhá nějaký konflikt, a ty, které jsou relativně stabilizované, ale přesto se jim nedaří nastartovat procesy vedoucí z chudoby. V těch prvních – a stále jich není málo – hrají velmi negativní roli diktátoři, kteří často využívají etnické roztříštěnosti afrických států. Ty narozdíl od těch evropských nevznikly dlouhodobým evolučním vývojem, ale často byly dohromady dány kmeny, které spojoval pouze vzájemný antagonizmus. Většina místních lidí cítí větší míru loajality ke svému kmeni než k národnímu státu a řada afrických vůdců v politickém boji zneužívá tuto loajalitu jako prostředek udržení se u moci. Rwandská zkušenost je asi nejvíce odstrašujícím příkladem. Jakou roli v tom hraje existence autoritativních režimů? Afričtí vůdci často zneužívají svého postavení, protože necítí dostatečnou kontrolu ze strany místních lidí, kteří často nemají vzdělání a přístup k informacím. Proto je africká demokracie často tak křehká. V souvislosti se stabilnějšími africkými státy se často skloňuje geografická předurčenost (např. ekonom J. Sachs), která tvoří překážku pro ekonomický růst a kterou lze poměrně jednoduše odstranit masivní rozvojovou pomocí. Podle mého názoru důležitější faktory než nepřízeň klimatu jsou úžeji spojené s místními lidmi, jako je jejich vztah k času, velikosti rodiny či rezignace na aktivitu u velké části mužské populace. Mají chudé africké země potenciál dostat se někdy na úroveň dnešní ČR? Podle mě určitě mají, ale tato cesta nebude krátká a neproběhne skokově, protože je spjatá s lidmi a jejich vzorci chování. Ekonomický rozvoj může nastat pouze ve chvíli, pokud jeho hlavním motorem budou rozhodnutí lidí v Africe. Příliš nevěřím na možnost pozvednout Afriku z chudoby zvenčí nad rámec podpory vzdělání a otevření trhů rozvinutých států. Většina produkce v subsaharské Africe se soustředí na zemědělství. A to je sektor, který rozvinuté země nejvíce ochraňují a kde nejvíce dotují výrobu domácích producentů – viz Společná zemědělská politika Evropské unie, podobný je i přístup USA a Japonska. Je zvláštní na jedné straně chránit sektory, ve kterých mají nejchudší země komparativní výhodu a které by přirozeným způsobem mohly podnítit jejich rozvoj, a na straně druhé těmto zemím posílat finanční podporu, která je málokdy učí spoléhat se samy na sebe. Souvisí to i s úrovní a dostupností vzdělání? Zpřístupnění vzdělání širokým vrstvám považuji za základní kámen cesty z africké chudoby. Nejde pouze o fakt, že vzdělání zvyšuje příjem Afričanů, protože lidé pracují produktivněji. Jde i o dopad na chtěný počet dětí. Dle šetření, které jsme s kolegyní Chytilovou uskutečnili v ugandských vesnicích, lidé s minimálním vzděláním chtějí v průměru 10 potomků, zatímco lidé s více než třemi lety na střední škole chtějí děti 4. Vzdělanější Uganďané silněji vnímají hrozbu smrtelných onemocnění, více myslí na budoucnost a spoří. Nevzdělaní lidé z našeho vzorku požadují více než 300% úrok, aby se na rok vzdali současné spotřeby a spořili či investovali. Delší horizont rozhodování je rovněž podmínkou pro budování reputace a důvěry v obchodních vztazích, které jsou důležité pro specializaci a spolupráci. Rovněž v Evropě a v Americe v 19. století a později i ve východní Asii došlo nejprve k nárůstu obecné vzdělanosti a teprve s odstupem jednoho dvou desetiletí se začala rychle zvyšovat životní úroveň lidí. Přes prahovou úroveň vzdělání nutnou pro nastartování rozvoje se většina zemí subsaharské Afriky zatím nedostala. Jak má vypadat efektivní mezinárodní pomoc těmto zemím? Rozvojová pomoc by se měla zaměřovat na budování schopností lidí, na to dát jim šanci vymanit se samostatně z chudoby. Příkladem může být poskytování mikrokreditů na malé investice či možnost získat vzdělání. Přestože chudobu lze těžko vnímat jinak než emotivně, je podle mě dále důležité přemýšlet o rozvojové pomoci věcně, v podstatě jako o investici. Chceme-li tedy zvýšit například vzdělanost, měli bychom zkusit kvalifikovaně změřit, kolik prostřednictvím alternativních metod stojí zvýšení vzdělání jednoho školáka o rok. Stavěním škol? Očkováním dětí? Placením školného? Vyšší motivací afrických učitelů? Kupováním pomůcek? Na řadě západních univerzit lze pozorovat trend vznikající spolupráce mezi neziskovým sektorem a výzkumníky, kteří společně měří, které metody fungují nejlépe (viz např. www.povertyactionlab. com). Co říkáš iniciativě Make Poverty History? Podobné iniciativy jsou pozitivní, protože upoutávají pozornost veřejnosti k problémům nejchudšího světa a vytvářejí tlak na politické kruhy. Občas mám ovšem pocit, že přispívají k emotivním přístupu k chudobě a že slibují nesplnitelné. Ve slibech typu „snižme chudobu o polovinu do roku 2015“ se ale skrývá riziko, že se toto nepodaří, lidé v bohatých státech ztratí počáteční entuziasmus a začnou pochybovat o smysluplnosti pomoci jako takové. Ekonomický rozvoj afrických států je běh na dlouhou trať a chudobu nelze jednoduše a rychle vymýtit velkým, bohatými státy financovaným, projektem, jak navrhuje Bono Vox či J. Sachs. Mně osobně je bližší přístup ekonoma W. Easterlyho z New York University, který poukazuje na projekty spíše menšího charakteru, postavené na základě znalosti místních podmínek a poptávky místních lidí. Otázka na závěr: jak ses k tématu nejchudších zemí dostal? Po skončení magisterského studia na IES jsem půl roku učil v Ugandě na vesnických středních školách. Bylo to natolik podnětné, že se od příjezdu většina mých profesionálních aktivit točí okolo tohoto tématu, i když přiznávám, že původní záměr to nebyl. Jak řekl nositel Nobelovy ceny Robert Lucas, pokud někdy začnete přemýšlet nad otázkami ekonomického rozvoje, je těžké přemýšlet o čemkoli jiném.