Sociál

Letní škola v kraji hraběte Drákuly

Když jsem si plánoval letní prázdniny 2006, nabídka frankofonní letní školy na Transylvánské univerzitě v rumunském Braşově zněla lákavě. Hlavní téma – budoucnost Evropy – také nevypadalo špatně, tak jsem si podal přihlášku. Měl jsem skutečnou radost, když mě přijali. Tušil jsem, že mě čeká něco zajímavého. Na jednom místě se shromáždí více než tři sta mladých lidí z téměř padesáti zemí světa. Čechů jenom pár, většinou studentů teritoriálních studií FSV. Koupil jsem si letenku a těšil se na konec července.

Již první večer jsem v transylvánské metropoli poznal, že Rumuni prostě umějí vařit. Nikdy bych nevěřil, že kuchařky v menze v areálu kampusu dokážou vyprodukovat něco tak skvělého. Ubytování již tak chválit nemohu. Nejčastějším tématem hovoru první večer bylo, kolik má kdo na pokoji švábů.

Dorozumívali jsme se francouzsky. Organizátoři chtěli ukázat, že není na světě jednoho globálního jazyka. Mladí z celého světa spolu dokážou komunikovat i jinak než v angličtině.

Plenární konference a tématické ateliéry tvořily hlavní náplň letní školy. Na konferenci vystupovaly významné osobnosti s přednáškami pro všechny účastníky. Tomáš Břicháček z IMS dodává: „Plenární zasedání byla na nic, hosté mluvili většinou strašně obecně a celkem vzato o ničem.“

Ateliéry se zabývaly konkrétnějšími tématy, například roli studentů v Evropě, médii, evropskou kulturou a podobně. Já jsem si vybral okruh rozšíření EU a její vnitřní integrace. Naši diskusi moderovali kantoři z pařížských a lillských Sciences Politiques. Debatovali jsme o dalším směřování Unie, nedostatku legitimity jednotlivých institucí, demokratickém deficitu či vizi dalšího rozšíření.

Pozoroval jsem střetávání dvou odlišných koncepcí. První, řekněme federalistická, viděla současný integrační proces v krizi, ze které musíme velmi aktivně hledat východisko. Zastánci druhé koncepce, v českém diskurzu by se nazývali eurorealisté, se domnívali, že současná EU funguje až moc dobře. Nejraději by ji trochu přistřihli křídla. I v třiceti účastnících bylo velmi náročné se shodnout na něčem jiném než minimálním základě. I ten však zůstal v konečném textu poněkud zastřený.

V diskuzi mě zaujal návrh jedné Ukrajinky, která chtěla společně se západoslovanskými národy vytvořit jakýsi blok jako protiváha EU i Ruska. Poukazovala přitom na společnou slovanskou mentalitu. Její nápad naštěstí odmítl jistý polský student s tím, že nám stačí Visegrádská čtyřka.

Na letní škole nešlo však jen o náslechy v aule a debaty v učebnách. Organizátoři si pro nás připravili bohatý kulturní program. Večer, kdy nám měla být jistým violoncellistou představena typická rumunská hudba, se však zvrhl v něco zcela jiného. Onen hudebník popadl elektrické klávesy japonské provenience a spustil nějaké odrhovačky. Nejsem si jist, kolik tyto skladby měly společného s Rumunskem, nicméně o zábavu bylo postaráno. Dav se rozezpíval a veden Alžířany a Maročany i roztančil na divadelním pódiu. K dokonalé diskotéce ve stylu 80. let již téměř nic nechybělo.

Hlavním přínosem letní školy však dle mého názoru byly jakési debaty v kuloárech. Vyslechl jsem si argumenty Katherine Würzner: „Ne, ne, ne! Všechno jde příliš rychle,“ rozčilovala se tato euroskeptická Rakušanka protestujíce proti rychlému rozšíření Unie. Zároveň jsem měl možnost dozvědět se, co si myslí běžný alžírský student o Češích. Překvapilo mě jeho pochopení evropského stylu života.

Tomáš Břicháček je skeptičtější: „Během školy jsem byl víckrát svědkem projevů islamistického fanatismu a neochoty přizpůsobit se mravům hostitelské země.“ Smířlivější je Francouzka Véronique Finet, které „škola přinesla možnost poznat velké množství lidí z odlišných kultur, možnost nahlížet na svět z různých úhlů pohledu“. Já se domnívám, že Véronique se vyjádřila více než dobře. A organizátorům se snad splnil jejich cíl.