Sociál

Ruský soubor v Praze předvedl, jaké to je být hlídán „kágébáky“

Teatr.doc je ruský divadelní soubor, který – jak přípona v názvu napovídá – je zaměřený na dokumentární divadlo. Jeho herci i tvůrci přivezli do Prahy nové představení s názvem „Dva v tvém domě“.

Hra autorky Eleny Greminy byla nejen českým divákům představena 30. a 31. ledna v divadle Archa. Formou divadelní reportáže zobrazila příběh běloruského opozičního politika a básníka Vladimira Něklajeva na pozadí současné politické situace v Bělorusku ničeném totalitním režimem prezidenta Lukašenka. Autorka textu i další tvůrci pracovali s autentickými materiály a v rámci rešerší k inscenaci vedli rozhovory se samotným Něklajevem, jeho ženou Olgou i vysloužilými příslušníky tajné policie.

Vladimir Něklajev v prosinci 2010 kandidoval na prezidenta, byl však za „záhadných“ okolností zbit, unesen a zadržován. Ze zdravotních důvodů byl pak odsouzen k dvouletému domácímu vězení. V jeho vlastním dvoupokojovém bytě na něj dohlíželi členové tajné policie, v Bělorusku stále označované jako KGB.

Děj se odehrával na několika málo metrech čtverečních Něklajevova bytu, jehož půdorys byl věrně zdokumentován nákresem na kulise scény. Před kulisou stály čtyři židle. Dvě pro manžele Něklajevovy a dvě pro „kágébisty“. Příslušníci tajné policie byli celkem tři a v hlídání se střídali. Výměna jejich služeb byla doprovázena synchronizovaným přezouváním z bot do papučí a naopak, přičemž se tvářili patřičně drsně a umocnili tak svoji nadvládu v bytě plachého básníka.

Něklajev se po celou hru téměř neprojevoval, snažil se nedělat problémy a s kágébisty za každou cenu vyjít. Situaci však zachraňovala jeho žena Olga. Ona nebyla ta, která podléhala trestu a náležitě toho využívala. Inscenace se skládala hlavně z každodenních událostí a dialogů, které se tak mohou při společném soužití manželů a kágébistů v dvoupokojovém bytě odehrávat. Snad ve všech těchto situacích ale měla Olga navrch, i když bylo zjevné, že právě ona prožívá stísněnost a narušení osobní svobody nejintenzivněji.

Kdo čekal psychologické drama, byl zřejmě zklamaný. Protože se diktatury nakonec ujala žena, vyústilo to spíše v komické etudy. Napětí se objevilo jen ve chvíli, kdy se Vladimir zasnil a nevědomky se přiblížil ke dveřím, pročež musel kágébista fyzicky zasáhnout. Nebo když Olze došla trpělivost a ve chvilce zoufalství roztřískala všechno svoje oblíbené nádobí. Vesměs se však diváci mohli bavit nad absurdními rozhovory nudících se kágébistů, nad řešením počůraného záchodového prkénka nebo nad rozpravou o nedávno zesnulé Olžině kočce, která „věděla, proč umřela“.

Role kágébistů se během děje obrátily téměř naruby. Na začátku se snažili působit drsně, postupně se ale ukázaly jejich citlivé stránky a bylo zjevné, že oni sami nemají v politickém chaosu jasno a „dělají jen svoji práci“. Snažili se zachránit své rodiny a režimu neodporovat, ale minimálně dva z těch tří s tím nebyli zcela ztotožněni.

K překvapivému odhalení došlo na samý závěr hry. Něklajev byl osvobozen s podmínkou a kágébisté měli jeho byt opustit. Protože však všude byla spoušť, Olga trvala na svém – mají po sobě uklidit. V tu chvíli se už nikdo nepozastavil nad tím, kdo komu má vlastně rozkazovat a tajní policisté se jen s nepatrným sebezapřením chopili koštěte, kýblu a mopu. Aby toho zesměšnění nebylo málo, když se jich Olga ptala, co je vlastně v KGB učí, když neumí uklízet – tři borci si svlékli trika, pustili na sebe pěnu a za zvuku burácející hudby se pustili do bizarních tanečních kreací. Když se k jejich tanci přidala i Olga s Vladimirem, bylo té odlehčenosti možná už trochu moc.

Po představení následovala diskuze s tvůrci představení moderovaná polistopadovým politikem Janem Rumlem, přítomná byla autorka hry, režisér Talgat Batalov i umělecký vedoucí Teatr.doc Mikhail Ugarov. Účastnili se i nedávní imigranti z Běloruska, vyloučení studenti Evžen a Hana. Z jejich příběhů mrazilo, ale z divadelní hry i diskuze vyplynulo, že jistý nadhled a černý humor je možná to jediné, co Bělorusům drží naději v této pro ně nešťastné době.