AIESEC

Rozšiřte řady dobrovolníků v mezinárodní studentské neziskové organizaci Aiesec. Společnost funguje ve více než 110 zemích. Co nabízí? Zahraniční stáže (českým studentům do jiných zemí a naopak). Hlavním komunikačním jazykem je angličtina.

Pokud se na samotný výjezd ještě necítíte a rádi byste zjistili o jeho organizaci něco víc, či si jen otestovali své jazykové schopnosti, můžete zatím jako dobrovolník organizovat výlety, různé kulturní či společenské akce, aby příchozí stážisté poznali ČR i z té, pro nás běžné, studentské stránky.

K té patří i praktická pomoc s dokumenty, ubytováním a celkově s orientací v nové zemi a v novém městě. Pokud nejste pražští, je to skvělá příležitost, jak společně s docela nadšeným kamarádem = turistou = stážistou poznávat nová zákoutí hlavního města. Pokud naopak z Prahy pocházíte a máte byt, nebo tip na ubytování, kde by bylo možné pár měsíců žít, či máte známé, kteří by chtěli cizojazyčného hosta, směle vyplňte přihlášku.

Abyste ale nebyli pořád jen ve sféře pomocníků, můžete si vybrat i stáž pro sebe. Na stránkách můžete najít veškeré doplňující informace a typy stáží, které jsou v letošní nabídce.

Výhodu stáže, myslím, nemusím vysvětlovat, kromě jazykové a pracovní progrese jde o kulturní obohacení a seznámení se s novými lidmi. Jedinou nevýhodu spatřuji v tom, že zde není žádná vazba na vysokou školu. Pokud budete chtít navštívit cizí země, bude nutné si vše vyjednat ve své škole. Je to však ideální způsob, jak strávit letní měsíce.

O Studentské unii

Studentská unie Univerzity Karlovy vyjednává s rektorátem, podporuje činnost spolků a zprostředkovává jim know how či finanční prostředky.

Ve středu 26. 2. se v zelené posluchárně v Celetné konal 18. sněm Studentské unie Univerzity Karlovy (SUUK). Trval tři hodiny a zúčastnění delegáti členských spolků mimo jiné projednali připravovaný Majáles, přijali mezi sebe tři nové spolky a schválili rozpočet na letní semestr, který dosahuje částky téměř dvou set tisíc korun. Ale k čemu SUUK vlastně slouží? Potřebujeme ji vůbec?

SUUK byla založena v roce 2008 z iniciativy tehdy aktivních velkých fakultních spolků, které chtěly zlepšit vzájemnou komunikaci a vytvořit instituci jednotně zastupující studentské spolky před rektorátem. Bývalý radní pro vnější vztahy Tomáš Beránek říká, že během funkčního období Václava Hampla byla spolupráce mezi SUUK a rektorátem výjimečně dobrá. Jak tomu bude za působení nového rektora Tomáše Zimy, to zatím není jisté, ale již se plánují schůzky.

Když je vše (včetně tygrů) z melounového cukru

zdroj: wikimedia commons

V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru. Povím vám o tom, neboť jsem zde a vy vzdáleni.

Právě těmito slovy začíná nejznámější a zároveň i nejuznávanější literární dílo amerického autora Richarda Brautigana, jenž je v srdcích svých čtenářů nesmazatelně zapsán již téměř půlstoletí. Svoji nezměrnou fantazií a do jisté míry i sociokulturním vizionářstvím se zařadil po bok u nás mnohem známějších amerických literátů druhé poloviny 20. století, jakými jsou například Kurt Vonnegut, John Updike nebo William Styron. Od děl z produkce právě zmíněných jmen se však Brautiganovy texty značně liší – těží totiž často z atmosféry obklopující americkou společnost na konci 60. let, z volnomyšlenkářství tehdejší Kalifornie a celého západního pobřeží i z jakési touhy po radikální společenské změně existující v autorově milovaném městě, San Franciscu, již po několik desetiletí. Výsledkem jsou pak unikátní literární díla, která se vyznačují vysokou mírou obsažené poetiky, autorovou hrou s barvami, smysly a pocity. Následkem toho jejich četba často vzbuzuje u čtenáře pocit osobní transformace do jedné z postav žijících ve fantaskním světě vylíčeném v knize. Brautigan tak ze svých čtenářů dělá jakési žijící a reálně existující Alenky, které vstupují do autorovy osobní říše divů, ve které nic není nemožné. I proto je pak četba děl tohoto amerického spisovatele pro mnoho lidí téměř návykovou záležitostí a nezřídka se stává, že se takováto „oběť“ není schopna od knihy odtrhnout dříve, než se její oči dostanou na tiráž.

Bariéry společnosti

Probudíte se, obléknete se, nasnídáte, vezmete si věci a odcházíte z bytu nebo koleje na autobus, tramvaj, metro, vlak … odcházíte … už jen díky tomuto slovu, které vyjadřuje, že můžete používat své vlastní nohy, je tento den neobyčejný. Nebo je možná neobyčejný pouze, pokud si toho vážíte a máte zkušenost k posouzení.

Tento den pro mě mohl být jako každý jiný. Až na Vyšehrad jsem došla „po svých“. Zde jsem se sešla se spolužačkami a šly jsme si „půjčit vozíček“. Na Vyšehradě je sídlo Jedličkova ústavu a v jeho nové budově Na Topolce sídlí i organizace o. s. Asistence. V rámci jejich projektu Jedeme v tom s vámi! si zájemci mohou vyzkoušet cestování po Praze na vozíku a tím se trochu přiblížit pocitům lidí na něj odkázaných.

Kam v létě? Na letní školu!

Wikimedia

Není to tak dávno, co skončilo zimní zkouškové, a léto se zdá na prvních hodinách nového semestru jako vzdálená budoucnost. Ale jak nám naznačuje i počasí venku, čas tepla a volna se opravdu blíží a nastává pomalu čas přemýšlet, co s ním. Ačkoliv můžeme stokrát vzpomínat na školní léta a závidět mladším sourozencům dva měsíce sladkého nicnedělání, je právě čas volna ve skutečnosti časem dělat něco, co nás baví, platí nám to účty anebo nám to přináší nové zkušenosti.

Již v dřívějších článcích jsme vám představili možné plány na strávení léta – Claudie nás vzala na Ukrajinu, Kristýna naopak zůstala v naší vlasti . Mnozí z nás mají před sebou psaní bakalářských a diplomových prací, nebo budou zodpovědně trávit čas prací. Možností, jak strávit prázdniny, je ale mnohem více.

Absurdní divadlo na Univerzitě Karlově

Divadlo je podivuhodná věc. Režisér nechápe, co chce autor, herci nerozumějí, co po nich chce režisér, a diváci nevědí, co se děje na jevišti.

Johan August Strindberg

Jakoby švédský dramatik seděl každou středu vpodvečer v týmové učebně knihovny filozofické fakulty a naslouchal divadelní zkoušce studentů z Univerzity Karlovy.

Inside Llewyn Davis/V nitru Llewyna Davise – Melancholická cesta do písničkářovy duše

zdroj: wikimedia

Joel a Ethan Coenovi nejsou jen tak ledajací režiséři, a dokonce i slovo nadprůměrní by mohlo být bráno jako urážka. Jméno bratří Coenů dnes funguje ve světě kinematografie jako osvědčený trademark, od kterého každý, kdo se s ním alespoň párkrát za život setkal, ví přesně, co očekávat. Této bratrské a autorské dvojici je vlastní zejména důraz na promyšlené, syrové dialogy a groteskní postavičky přežívající ve světě, který se často zdá být až příliš bizarním na to, aby fungoval. Zároveň je však jejich tvorba nesmírně žánrově různorodá, neustále těžící z něčeho nového a nacházející nové inspirace a témata. Ve výsledku pak není problém nalézt v jejich filmografii vedle sebe brutální a temný krimithriller, romantickou komedii nebo western. Z tohoto úhlu pohledu představuje pak jejich poslední film, Inside Llewyn Davis, v češtině V nitru Llewyna Davise, pouze další dílek přepestré mozaiky výplodů jejich nekonečné tvůrčí fantazie.

Živá pochodeň: odkaz studenta

Jan Palach. Jméno, jehož nositele snad nemusíme připomínat. I po letech má stále zvuk a do značné míry rezonuje i v novodobé české společnosti. 16. ledna 2014 uplynulo 45 let od jeho smrti, která však neměla vyznít jako zoufalý čin nešťastného mladíka, jak se jej snažili prezentovat mnozí z tehdejších vládních činitelů, ale jako poplach sloužící k probuzení národa z letargie, do níž upadl záhy po okupaci v srpnu roku 1968. Pětačtyřicet let je dlouhá doba, zvláště viděno optikou dnešní doby, kdy jsme nuceni dennodenně reagovat na nové a nové podněty a „senzace“, ale jak ukazují akce spojené s výročím Palachova činu, dokážeme se ještě ohlédnout do minulosti a uvolnit ve svých srdcích a myslích místo těm, kteří v dobách beznaděje jednali za nás.

Agnieszka Holland tentokrát před kamerou

Při vyslovení jména polské režisérky Agnieszky Holland si jistě mnozí z posluchačů FF UK vzpomenou na její přímost, jiskru v oku a jasně formulované názory. Loni v lednu ve Velké aule představila Hořící keř, trilogii odrážející situaci v Československu po činu Jana Palacha.

O rok později, také 16. ledna, byl v kině Lucerna uveden dokument Návrat Agnieszky H. Krystyna Krauze, polská dokumentaristka, v 80. letech spojka mezi Chartou 77 a Solidaritou i velká propagátorka českého dramatického umění v Polsku, v něm přiblížila režisérku, která před kamerou stojí málokdy.

Po vlastných

V súčasnosti, keď je doprava z jedného miesta na druhé jednoduchšia a rýchlejšia ako kedykoľvek predtým, si človek z praktických dôvodov už len málokedy zvolí chôdzu po vlastných nohách. Kolesá a krídla sú rýchlejšie, pohodlnejšie, efektívnejšie a navyše šetria ľudskú energiu. Batožinu stačí hodiť do kufra alebo odovzdať pri check-in-e na letisku a človek sa behom niekoľkých minút ocitne v inom meste. Za pár hodín sa už zobúdza v susednom štáte a ak sa minútová ručička otočí ešte o niekoľko ďalších koliesok, pasažier vystúpi z lietadla na inom kontinente. Pojem vzdialenosti nabral v posledných dvoch storočiach nové dimenzie a hranice toho, čo je „po ruke“ sa radikálne posunuli. Čo bolo kedysi ďaleko je dnes na skok. Vzdialenosť, ktorá v minulosti predstavovala namáhavú, niekoľkodňovú či dokonca niekoľkotýždňovú cestu, je v 21. storočí záležitosťou jedného dňa. A chôdzu, ten najprirodzenejší pohyb človeka, využívame asi tak často ako schody vedľa eskalátora. Dôsledky nie sú iba fyzické. Ak pravidelne a dlho nekráčame, škodíme nie len svojmu telesnému zdraviu, ale ochudobňujeme sa aj o zážitky „z prvej ruky“. V lietadle nikdy neucítime vôňu práve kvitnúcej levandule, nanajvýš pach spoteného spolucestujúceho. V aute nás zasa neofúkne chladný, vlhký vietor, ktorý sa ženie od mora a vo vlaku si lepkavé ruky neumyjeme v zurčiacom, ľadovom potoku. Ak sa však človek rozhodne vystúpiť, nech už sa vezie v čomkoľvek, prestane svet vnímať iba zrakom, prilepený na zaprášené sklo autobusu.