Groove/funkový orchestřík lásky FIDIBUS rozdává něhu

S kluky z kapely FIDIBUS jsem se setkala v kavárně Velryba. Řeč tak nějak plynula a všem nám bylo jasné, že z toho seriózní rozhovor neuděláme. Ale nebylo uhlazených textů už dost? Navíc u tohoto se pobavíte a nahlédnete do mysli rozervaných mladých umělců. Představuji vám úplně obnažené bratry Urbánkovi, mesiáše hříchu a lásky.

já: Letos jste s FIDIBUSem hráli na fakultním plese fildy. Jak se vám to líbilo?
Vojtěch: Mně se to moc nelíbilo a pokud si dobře vzpomínám, tak kluci se taky zrovna nesvíjeli blahem. Když to porovnám s jinými koncerty, tak tohle byla fakt bída. Hlavní vinu na tom měla neuvážená volba prostoru pro naše vystoupení, akustika sálu a kompatibilita tamního zvukaře s naším orchestříkem. Ale za pozvání děkujeme.
Stanislav: To bys asi neměl říkat do fakultního časopisu.
já: My jsme otevřené médium.
Vojtěch: Ten sál vypadal tak trochu jako jídelna. Já nevím, co to přesně bylo. Víš?
já: Vím, vím.
Vojtěch: Tak tam se nám nehrálo moc dobře. Tam se spíš hodí takový ten gastrojazz a to bych ty hudebníky taky politoval…

já: Ale líbili jste se. Záleží přece hlavně na publiku…?
Vojtěch: Pro osobní pocit ze hry nemusí být publikum vždy určující faktor… Ale je fakt, že když publikum reaguje dobře, tak nás to naplňuje štěstím skoro tak, jako když se každé ráno podíváme do zrcadla a zjistíme, že naše krása neuvadá. Řekni něco, brácha!
Stanislav: No s tím nelze než souhlasit. Ty řekneš všechno, tak co mám říkat?
Vojtěch: Ty, ty odpovídej!
Stanislav: To ne, já ti chci- narozdíl od minulého rozhovoru- přenechat tu slast z pocitu slávy. Já už jsem modelem týdne byl, tak to teď nemám zapotřebí.

já: Vzpomínáte si na svůj první koncert?
Vojtěch: Myslíš první koncert s kapelou?
já: Tak vůbec. Co si pamatujete.
Vojtěch: Tak první koncert jsem měl v lidové škole umění, to mi bylo asi sedm. Hrál jsem na čtvrťové housle a všechny v sále jsem rozbrečel. A kdy jsme spolu vlastně poprvé hráli, bratře?
Stanislav: 2006? V té poslední sestavě, ve které hrajeme teď, to bylo v roce 2006. V zimě.
Vojtěch: Standa přišel jako poslední.
Stanislav: Jako to nejlepší- to nejlepší na konec.

já: A jak to teda začalo? Já jsem si myslela, že jste si FIDIBUS vymysleli spolu a pak to rozjeli…
Vojtěch: Ne, tuhle záležitost jsem si vycucal z palce u nohy já. Pak se ke mně přidal bubeník Honza P., baskytarista Lukáš H., saxofonista Pavel a klávesista Stefan S. Takhle jsme odehráli jednu sezónu. A pak se Lukáš H. odstěhoval a saxofonista Pavel zmizel… Jeho nástroj byl dlouho v naší zkušebně…Udělali jsme si z něj popelník…a nočník.

já: A který z vás je vlastně starší?
Vojtěch: Bože, to je rozhovor…
já: To je v pohodě, musíte nám důvěřovat…
Stanislav: To mě urážíš! JÁ jsem přece evidentně ten mladší.
Vojtěch: No jo, on je osmdesát šestka.
já: Ježíš, takový mladý.
Vojtěch: Máš ráda koloušky?

já: Takže když jsi ten starší brácha, máš potřebu nějak Stanislava hlídat, diktovat mu?
Vojtěch: Diktovat rozhodně ne, ovlivním ho rád. Rád mu pustím to, co se mi líbí.
Stanislav: A já se zas tak ovlivnit nenechám.
Vojtěch: Naše vkusy se mírně různí.

já: Co posloucháte?
Stanislav: Bratr má rád spíš groove, funk, blues, jazz a disco, já preferuju spíš písničkářskou alternativu a soundtracky z teleshoppingu. Společný základ naposlouchaného tu ale je…

já: A to je…?
Stanislav: Tak na pár věcech se shodneme, ne?
Vojtěch: Něco by se našlo…Tak třeba Michael Jackson, Prince, Kool & The Gang, Sly and The Family Stone…
Stanislav: Tak, tak…Michael je prostě božský!
já: A jaký máte vztah k dětem?
Stanislav: No děti máme moc rádi. V obýváku jsme dokonce zbudovali pískoviště pro náhodně kolemjdoucí nezletilce.

já: Kdo má u vás na starosti hudbu a kdo text? Děláte to všichni dohromady?
Stanislav: Děláme to tak i tak. Spoustu věcí píše bratr, spíš hudbu, ale někdy i texty. A většinou jsou to ty lepší písně. Ty, které tvoří zlatý fond.
Vojtěch: To bych prosil vytisknout tučným písmem! A zlatou barvou!
Stanislav: Samozřejmě nejlepší texty, ty, které mají největší výpovědní hodnotu, jsem složil já. Jednu moc zdařilou písničku složil skoro celou sám náš klávesák, Stefan. Jistě ho znáte. Nosí takový sexy baloňák a v podpaždí knihu, co mu odsává pot… Doporučuji, aby si na něj všichni ukazovali…Dělá mu to dobře.
Vojtěch: Je to šikulka a lneme k němu opravdovou láskou… Aby to nevypadalo, že si z něj děláme jenom srandu.
Stanislav: I pro něj máme pískoviště, v druhé místnosti… Lopatičky ve tvaru kláves s barevnými neonovými tlačítky… Při dotyku pískají…
Vojtěch: Tak vlastně na ten nástroj začal i hrát.

já: A jak se na hudbu balí holky?
Stanislav: S tím já problém nemám, jsem gay.
Vojtěch: Je to určitě jistá komparativní výhoda vzhledem k ostatním chlapcům. Sameček na podiu se během vystoupení může stát pro některé samičky dominantním, strhává na sebe pozornost…
Stanislav: Většina fanynek tak šílí po mně, ale vzhledem k tomu, že já dostupný nejsem, obstarává pak zákulisní dění bratr, který mi je relativně podobný.
Vojtěch: Jasně. Celá kapela si hýčká tohoto mazlíka. Od něj se ty touhy odrážejí na zbytek souboru…. To máš tak…spousta dívek třeba zbožňuje Johnnyho Deppa, ale kdyby k nim do pokojíčku náhodou zabloudil Keanu Reeves, jejich číslo dvě, taky by mu neřekly ,,Vypadni!“.

já: A hráls někdy nějaké holce pod oknem, Vojtěchu?
Vojtěch: Ne. Radši jí doporučím koncert FIDIBUSu. Projevím tak náklonnost. Ta její náklonnost je zase vyjádřená v tom, že přijde a pěkně zacáluje vstupné…
Stanislav: A k tomu příležitostně tři čtyři drinky na baru…
Vojtěch: Přirozeně, potom mě musí pozvat na sklenku…
Stanislav: Plyšáky, které nahází v průběhu koncertu na pódium, nevyjímaje.
Vojtěch: Dva tři plyšáky beru jako samozřejmost. A pak už je v užším výběrovém kroužku toho večera.
Stanislav: Ten se posléze realizuje v šatně a tam už je povětšinou bratr sám, tak nevím.

já: Nejsou někdy holky v kapele na překážku?
Vojtěch: Když se to začne párovat, tak ano. Je takové pořekadlo, že buď ji musej píchat všichni nebo nikdo (cenzura). Já jsem naštěstí nikdy netoužil mít v kapele třeba zpěvačku. Lidi, co se spolu věnují hudbě, spolu tráví hodně času, někdy se něčeho napijí… A vezmi si, že v kapele bude nějaká dvojice, která si tam řeší svoje soukromé partnerské problémy…(,,To nádobí už je v tom dřezu skoro týden, Pepo!“) To je něco jako svědivá vyrážka na jinak hebké pokožce skupiny…

já: A kdybys měl přiblížit, co vlastně hrajete…
Vojtěch: Groove, funk,disco, r&b, cukrová vata… Taková přítulná koláž.

já: Máte přehled o tom, jaká věková skupina, jaký typ lidí vás poslouchá?
Stanislav: Především děti z našeho pískoviště a z mateřské školky, co je naproti zkušebně.
Vojtěch: Původně jsme to na ně zacílili, ale teď…
Stanislav: Hity typu „Mám pro tebe cukrátko“ jsme potom vyřadili…
Vojtěch: Ale poslouchá nás i generace našich rodičů. Dokonce na podzim jsme po vystoupení všichni dostali pletené šály od stařenky, která šla kolem a na zádech nesla nůši plnou hříbků, muchomůrek a králičích paciček…

já: Jak často míváte koncerty? Kde je možné vás vidět?
Vojtěch: Tak průměrně jednou týdně. Nejbližší příležitost vidět naši cukrovatou show je 17.5. v klubu XT3 na Žižkově.

já: Míváte koncerty úplně vyprodané, nebo už jste hráli tzv. „přesilovku“?
Vojtěch: Hráli jsme ji třeba v Jičíně. Pěkný klub, ale málo lidí…
Stanislav: No, byli asi čtyři.
Vojtěch: Ale byl to výborný koncert.
Stanislav: Mě to fakt bavilo. Navíc, jeden z návštěvníků byla vlastně basákova slečna, která nám dělala tour managera pro tento výlet.
Vojtěch: Když vidíš ty lidi, tak si říkáš: Když jste opravdu přišli, asi to fakt chcete, tak tady to máte se vším všudy. Někdy jsou akce pro úzký kroužek vydařenější, než když hrajeme pro stadion.

já: Plánujete cédéčko?
Vojtěch: Tak plánujeme ledacos, ale nejde to samo, že. Ale teď nám třeba kamarádi z FAMU natočili takové malé koncertní a zákulisní DVD.
Stanislav: Takový dokument o kapele…

já: Když zrovna nehrajete, co děláte?
Vojtěch: Lížu semiš a poslouchám u toho Hanku Zagorovou.
Stanislav: Hraju divadlo pro děti. Máme jednu takovou geniální, morbidní hru. ,,O sluníčku, které přestalo svítit“. Je to vskutku děsivé a brutální, děti nám tam brečí. Ale nebojte se, DĚTI, všechno dobře dopadne. 1. června budeme hrát na Vyšehradě, pokud to vyjde. Jinak chystám i další divadelní věci, něco píšu, ale to s kapelou moc nesouvisí.
Vojtěch: Já vlastně plánuji ještě akustické sólové demo.

(Stanislav doporučuje těm, co nemají peníze na kokain, aby šňupali práškový cukr, otrlí si mají přidat šumák a špetku vitacitu)

Vojta: A chci začít zase pravidelně plavat.

já: A poselství na závěr?
Stanislav: Poslouchejte FIDIBUS, zachráníte velryby a udržíte světový mír.
Vojtěch: FIDIBUS je Vaše vysněné afrodiziakum!

Groove/funkový orchestřík lásky FIDIBUS existuje v současné sestavě od zimy 2006. Skupinu tvoří : Vojtěch Urbánek (g, voc, lyra), Stanislav Urbánek (voc, dance, cukrová vata), Stefan Segi (key, výkřiky hrůzy), Jan Pevný (dr, perforace blan), Zdeněk Konečný (bg, pedagogický dozor).

Kde najít info o kapele?
www.fidibus.cz
http://bandzone.cz/fidibus

Úloha pro chytré hlavy: Co znamená slovo fidibus?

Foto: Matěj Vaněček