Zná ji každý, kdo jídá, pívá či jinak pobývá u velkého filozofa. Rozdává úsměvy zdarma ke každému jídlu a přáními dobré chuti nešetří. Tentokrát jsem sestoupil do přízemí s úmyslem vyzpovídat ji, aniž bych ji o ten úsměv připravil. Zbytečné obavy. Po celou dobu rozhovoru, který se konal uprostřed bufetového dění, viděl jsem příjemně naladěnou tvář.
Vzal jsem na svá vyhublá bedra úkol vybrat někoho, kdo žije mezi námi, zpovídat ho, přemluvit k fotografování a zvěčnit v této rubrice. Jednoho večera se rozsvítilo: Musím zpovídat paní knihovnici ze Slovanského semináře!
V rámci rubriky „Jak se žije…“ jsem již navštívil Celetnou a hlavní budovu na Palachově náměstí, takže na potřetí se zdála být volba jasná – Jinonice. Vyrazil jsem tam s tím, že v tak velké a nové budově bude jistě dost a dost těch, které bude možno vyzpovídat. Již předem jsem vyloučil šatnářku (rozhovor s ní se objevil v časopisu Sociál; navíc, šatnářka tu již byla) a strážné (též byli). Proč tedy ne uklízečky či uklízeče? Nebo „servisní pracovníky“…
Na hlavní budově se nevyskytuji příliš často, můj ústav sídlí v Jinonicích. A snad právě proto mě zajímalo, jak se žije v centru, konkrétně v šatně naší fakulty. Matně jsem tušil, že nějakou máme, ale přesnou polohu jsem jen odhadoval - poblíž vchodu přeci. Našel jsem ji jen díky bystrozraku (brýlím na dálku), ty nenápadné dveře s drobnou cedulkou a papírem s otvírací dobou vpravo v přízemí. Neváhám a radostně vstupuji.
