Sociál

Absolventka Božena Božidarová: Konečně jsem šťastná!

Božena je absolventkou bakalářského oboru na ISS. Její životní příběh je velmi silný. Božena je jedním z mála lidí, kteří i přes velké osudové rány vstali a šli dál. Co se Boženě stalo? Proč ve studiu nepokračuje dál? Kde se rozhodla hledat štěstí?

Boženo, pověz nám něco o svém dětství. Kde jsi vyrůstala, jaký byl tvůj nejsilnější zážitek? Co ti nejvíc utkvělo v paměti?
Narodila jsem se ve Zlíně, ale celé své dětství jsem prožila v jedné malé vesnici nedaleko Zlína. Už od dětství jsem milovala zvířata. Měli jsme velký statek, kde náš táta choval dobytek, slepice, králíky i prasata jsme jednu dobu měli. Můj otec totiž pracuje v místním JZD. Žije zde už od dětství. Nikdy by se neodstěhoval. Moje matka pochází z vedlejší vesnice. Je vyučenou prodavačkou. Můj nejsilnější zážitek byl, když náš táta rodil tele. Byl to pro mě významný životní impuls.

Možná je tato otázka trochu nevhodná, ale neměla jsi někdy problémy se svým jménem? Přece jenom je tvoje jméno trochu neobvyklé.
Ano, je to můj velký handicap a mívala jsem kvůli němu velké komplexy. Hlavně na základní škole si mě všichni dobírali. Nesnáším, když si mi říká Božko nebo Božka. Dokonce jsem se i chtěla nechat přejmenovat, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to zbabělé a navíc jméno Božena je v naší rodině tradiční. Máma je Božena, babička je Božena, praprababička je Božena a tak dále. Na střední škole se mé jméno už tolik nerozebíralo, samozřejmě se sem tam někdo ušklíbl nebo uchechtl, ale na to já jsem byla zvyklá.

Proč ses rozhodla studovat vysokou školu a proč právě sociologii, když jsi maturovala na střední zemědělské škole.
Na toto období rozhodování, zda jít nebo nejít na vysokou školu, nerada vzpomínám. Doma nám tragicky uhynul chovný býk. Táta se z toho zhroutil, býk byl totiž jeho chloubou a navíc nám vydělával hodně peněz. Táta s ním jezdil po všech možných kravínech. Každý chtěl mít telata od našeho býka a najednou už nebyl. Jeho odchod pocítila celá rodina. Každý cítil tu prázdnotu, která po něm ve stodole zůstala. Já jsem tenkrát byla skálopevně rozhodnutá, že na žádnou vejšku nepůjdu a že budu doma po maturitě pomáhat rodičům. Ti byli ale opačného názoru. Moc jsem se trápila a sváděla vnitřní boje, jestli jít nebo ne. Rozhodující vliv na mě měla moje nejlepší kamarádka, která mi dodala tu odvahu, abych šla dál a ve studiu pokračovala. Jelikož se ona hlásila do Prahy na sociologii, rozhodla jsem se, jít s ní. Nedovedu si představit, že bych musela jít studovat někde sama. To bych se asi zhroutila.

Jaké byly tvé začátky v Praze? Určitě to pro tebe byla velká změna.
Obrovská. Nikdy jsem například nejela tramvají ani metrem. Prvních pár dnů jsem se jenom hledala. Zvyknout si tady na městský život, na rychlost, bylo těžké. Byla to pro mě významná životní změna.

A jak se ti líbilo ve škole? Nemyslíš si, že to bylo špatné rozhodnutí?
Uznávám, bylo, ale to jsem zjistila až po prvním semestru. Litovala jsem toho, že jsem se na školu šla, ale nechtěla jsem ranit rodiče, kteří na mě byli pyšní a všude se chlubili, že jejich dcera studuje na Univerzitě Karlově v Praze. Oznámit jim, že odcházím, by pro ně byla další rána.

Bylo pro tebe studium náročné?
Ano, velmi. Přímo jsem se trápila, jenže jak jsem již říkala, pýcha rodičů byla silnější. Čím víc jsem však trpěla, tím víc jsem nad sebou přemýšlela. Jednou se mi zdál sen, kdy rodím tele. Tento sen nechal ve mně velmi silný emoční zážitek, stejný jako jsem prožila v dětství a najednou jsem si uvědomila, jaké je mé skutečné poslání. Symboly jako byly smrt býka a narození nového telete pro mě představovaly jedinou možnou cestu, a to stát se inseminátorkou.

Inseminátorka není běžné povolání. Jak na tvé rozhodnutí reagovalo okolí? Přece jenom sociologie a inseminace má k sobě hodně daleko.
Rozhodnutí samozřejmě nebylo náhlé. Věděla jsem, že sociologii musím dokončit. Rodiče z toho byli nadšení, hlavně táta. Jejich podpora mi tehdy moc pomáhala. Už při psaní bakalářky jsem začala podrobně studovat knihy o inseminaci. Bylo mi jasné, že přede mnou leží další úkol, další velká výzva, ale já byla pevně rozhodnuta ji přijmout.

A jak se vidíš dnes?
Dnes jsem šťastná, dělám práci, která mě nesmírně baví. Dávám nový život. Nejlepší pocit mám, když vidím narozené tele a říkám si, že jsem mu dala ten největší dar, které mohlo dostat. A tímto chci všem vzkázat, že i přes to, že nestudují obor, který je baví: „Nezoufejte a poslouchejte svůj vnitřní hlas. Nebojte, jednou se určitě ozve a navede vás na správnou cestu.“

Božena Božidarová vystudovala bakalářský obor na ISS. Poté se vydala na dráhu inseminační techničky, na které setrvává dodnes. Do této doby oplodnila přes stovku krav koní i prasat. Je nominovaná na cenu Inseminátor roku.

Augustina Kouzelná