Sociál

Budoucí děkan Jakub Končelík: Fakulta zpomaluje a já ji chci nakopnout

Budoucí děkan FSV, doktor Jakub Končelík, si na nás čas udělal velmi záhy po svém zvolení a ještě několik dní před zveřejněním reportáže TV Prima, která napadá Fakultu sociálních věd z nepoctivého udělování titulů. Mediální nervovovou soustavou se tedy nesly zcela „banální“ otázky: Jak se cítí teprve 34letý děkan? Z čeho má obavy a v čem si věří? Jak povede fakultu a s kým?

Museli jsme se cestou k vám vyhýbat židlím a rozbaleným krabicím, to se už stěhujete? Kdy se vůbec oficiálně ujmete mandátu?

Někdy začátkem února. Ještě jsem ale přesné datum nezjišťoval, přece jenom je na všechno dost času. Vždyť jsem jen kandidát, nejsem přece jmenován rektorem (smích). Já teď především uklidňuju situaci, obesílám a pokouším se kontaktovat ředitele institutů. Už nějaké schůzky proběhly, ještě jsem se ale nesešel s panem děkanem ani s paní tajemnicí. Doufám pevně, že se to všechno usadí a uklidní.

On ten výsledek byl docela nečekaný, alespoň v tom dlouhodobém měřítku.Přeci jenom nepatříte mezi nejznámější tváře na FSV, alespoň mezi studenty. Kdy jste se vlastně rozhodl, že do té volby půjdete?

Já jsem byl dlouhodobě nespokojený především se situací u nás na pracovišti. A zrálo ve mně rozhodnutí něco s tím provést relativně dlouho. O své kandidatuře jsem začal uvažovat na podzim loňského roku, definitivní rozhodnutí přišlo někdy na přelomu února a března. Připravoval jsem se na tu senátní diskuzi 14. dubna a očekával jsem, že se přihlásí několik silných osobností. A říkal jsem si, že by se možná hodilo zkusit započít diskuzi už tam. Ono to nakonec úplně vyšumělo, v té polovině dubna se neodehrálo vůbec nic. Nicméně tou dobou už jsem pracoval na programu a byl jsem odhodlaný do té diskuze vstoupit. Chtěl jsem rozpoutat programovou debatu, vystoupit s takovým alternativním programem. Jakkoliv jsem tušil, že u některých senátorů bych mohl nalézt podporu, netušil jsem, že takhle velkou. To bylo obrovské překvapení.

Může to trochu vypadat – promiňte ostrost toho výrazu – že jste prostě zbyl.

To je právě to, co já jsem si vůbec nepřál. Chtěl jsem, aby diskuze probíhala férově a urputně, aby se mezi sebou pobily nějaké koncepce a vzešla z toho ta nejlepší pro fakultu. Ten výsledek je na jednu stranu úžasný v tom, že mám relativně silný mandát. To je výtečná zpráva. Ať už mi kolegové fandí nebo ne, tak do toho procesu vstupuju s tím, že mám nějakou podporu za sebou. Na druhou stranu vůbec není dobře, že to proběhlo bez diskuzí. Ty debaty neodpovídaly mé představě, nešlo o diskuze, to byla sebeobhajoba kandidátů. Doufal jsem, že to proběhne s otevřeným hledím a férověji.

Jaké vůbec byly bezprostřední reakce Vašeho okolí? Na zvolení i kandidaturu?

Pro tu atmosféru kolem volby se se mnou nikdo nebavil. Takhle – kolegové stejného smýšlení jako já reagovali přívětivě. Vedení institutu se tvářilo, že to neví, vlastně až do chvíle, kdy se měla konat katedrální schůze ve stejný čas jako představení kandidátů. Schůze se přesouvala z iniciativy vedoucí katedry, takže o tom asi věděla. Ale vlastně jsem o tom s vedením nijak nekomunikoval doteď. To mi přijde příznačné, bude potřeba to nějak prolomit – není to zdravé. Oslovím je asi stejně jako ředitele institutů, kteří mě neznají. Prostě se jim oficiálně představím. Jsem z toho trochu rozpačitý, ale neudolává mě to.

Umíte si představit, že budete nadřízený těch, kteří byli ještě nedávno nadřízení vaši?

Tady snad nemůže žádný problém nastat. Pravomoci děkana jsou zcela jiné než pravomoci šéfů institutů a kateder. Mám za to, že z toho může vzejít jen plodná spolupráce. Neplánuju žádné brutální zásahy do chodu institutů. Tam, kde to funguje, to bude fungovat dál, tam, kde to nefunguje, to nutně musí vědět i ředitelé a vedoucí a tudíž se na mě nemohou zlobit, že se pokusím s tím něco udělat. Ohledně prestiže obavy nemám.

Myslím, že bylo vcelku jasné, s čím přicházím. Programové spory neočekávám. Zároveň mi připadá zřetelné, jaký mám status. Kolem toho také nemůže vzniknout žádná debata, všichni vědí, co mám za sebou.

Čekal jsem, že debaty povedeme v duchu „Tenhle bod programu je špatný, takhle to nepůjde.“ O programu se se mnou ale nikdo nebavil, vyjma studentů.

Otevřeně jste předložil program plný definic problémů na FSV a návrhy jejich řešení. Ozval se někdo z kolegů třeba nesouhlasně?

Ne. To je právě to, co mě až téměř šokovalo. Ty rozpravy byly úplně jiné, než jsem předpokládal. Čekal jsem, že je povedeme v duchu „Tenhle bod programu je špatný, takhle to nepůjde.“ Místo toho se to neslo v duchu nevěcných připomínek, na které se nedá reagovat. Navíc jsem se některé dozvídal nepřímo, takovou šeptandou, Atmosféra těch diskuzí vážně nebyla dobrá.

Takže Vám mlčky prošly takové spouštěče diskuzí jako práce při studiu anebo vládou navržená metodika hodnocení vědeckých výstupů, kterou schvalujete?

Nikdo se mi neozval, ani neformální diskuze neprobíhaly. Někteří kolegové ho vnímají jako správný a řekli mi to. Nikdo jiný se se mnou o něm nebavil, vyjma studentů. Ti mi píší maily, i věcné připomínky k programu. To je pro mě hrozně cenné a potřeboval bych stejnou zpětnou vazbu od pedagogů i od zkušených funkcionářů. Já se tou agendou asi budu muset prokousat sám, ale je to zbytečně složitý nástup.

V programu tedy není nic, pod co by se někdo nepodepsal? Nic, co by komukoliv vadilo?

Už třetí den odpovídám na dotazy novinářů, zda tou zmínkou v programu o zrychleném doktorském studiu u některých fakultních funkcionářů říkám, že může nastat podobná situace jako na Západočeské univerzitě v Plzni. Já jim opakovaně vysvětluji, že to je zcela zásadní nepochopení toho programového bodu.

Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že ty práce jsou v pořádku a že ti funkcionáři jsou fundovaní, že je to celé bezchybné a formálně nezpochybnitelné. Tím bodem jsem chtěl říci, že by se naše fakulta měla snažit předcházet podobným typům dotazů, které nastanou u jakéhokoliv nestandardního kroku,

Je zcela zřejmé, že člověk, který se čtyřicet let věnuje vědecky nějakému tématu, je skutečně pak schopný napsat dizertační práci za dva roky. V tom není žádný logický nedostatek. Nicméně fakulta to měla řešit nějak korektněji, například ti příslušní pedagogové měli vyvěsit dizertační práci na web, aby žádná pochybnost nevznikala.

Na začátku devadestátých let byla Fakulta sociálních věd myšlenkovým kotlem, odkud vycházely skvělé myšlenky a skvělí absolventi.

Tím programem jste naši fakultu dost obnažil. Byl to dobrý krok?

Ta reakce ze strany kolegů je spíš: „No sláva, konečně se s tím něco stane.“ I od studentů mám takovou zpětnou vazbu. Já jsem v tom programu konstatoval, že naše fakulta je elitní pracoviště a já ji považuji za jednu z nejlepších v republice. Nemám žádné pochybnosti o tom, že tu spousta věcí funguje dobře, výborně, ideálně. Samozřejmě je možné takhle pokračovat dál. Ale bez revize bychom se postupně dostali do stavu, kdy by to asi nefungovalo tak perfektně. Já jsem se pokoušel tím obnažením problematických prvků zařídit, abychom se dostali zpátky do běhu.

Zpátky do běhu? Můžete to přiblížit?

Zpomalujeme. Na začátku devadestátých let byla Fakulta sociálních věd myšlenkovým kotlem, odkud vycházely skvělé myšlenky a skvělí absolventi. S tím masověním výuky a s tím trouchnivěním vedoucích struktur – nikoliv lidí, ale systému – omezováním komunikace a postupným zestereotypněním všeho chodu jsme se dostali do stavu, kdy prostě zpomalujeme. Já už nevidím v tom fakultním dění vnitřní dynamiku – a tu jsem se pokoušel nakopnout zpátky.

Jak to chcete udělat?

Mám pocit, že reformy musí vést především k zásadní revizi komunikačních kanálů, to je to, co v tuhle chvíli chybí především. K opětovnému navázání spolupráce mezi jednotlivými instituty. Třeba dvouoborové studium napříč instituty mi připadá jako rozumná volba. Nicméně je to „moc práce, papírování, zasahování do kompetencí“. V některých případech by se ty instituty musely mezi sebou začít bavit, to se jim taky nechce. To jsou ale bloky, které je potřeba odstranit, které jsou úplně zbytečné, zdržují nás a nedá se o nich diskutovat. A to je to nejpotřebnější. Například ty dvojobory nechci nikomu vnucovat, třeba se ukáže, že to není dobrá cesta, ale diskutovat bych o nich chtěl.

A máte konkrétní představu o tom, jaké kroky podniknout, co dělat?

Mám, a nechce se mi o nich v tuhle chvíli mluvit. Závisí taky hodně na tom, jak se k nim postaví proděkani a ředitelé, všechno to musí přijít až potom, co budu oficiálně jmenován děkanem. Doufám, že se spousta věcí vyřeší tím, že spolu o nich budeme komunikovat. Že si prostě řekneme „Tak podívejme, tenhle problém tady je,“ a uděláme něco pro to, aby se vyřešil. Ne že si ho jenom pojmenujeme a budeme dělat, že tím zmizel. To je myslím ten krok, který dosud chyběl. Spoustu problémů známe už leta letoucí, konstatovala je zasedání senátu v roce 2004, konstatoval je děkan,– a konec. Nic dalšího se nestalo. To není dobře.

Tým proděkanů? Představoval bych si lidi, kteří na to budou mít čas.

To vypadá, že jste si předsevzal udělat velký kus práce. Rozhýbat to, co už nějakou dobu stagnuje, asi nebude jednoduché.

Já si hodně slibuji od týmu proděkanů. Ve chvíli, kdy to budou dělat lidé, co jsou nadšení a přesvědčení o tom, že to je potřeba, tak je v podstatě z půli hotovo.

A máte už konkrétní jména? Doteď jste o tom mluvil velmi mlhavě.

A budu o tom mlhavě mluvit dál. V rámci těch současných jednání asi budu muset přistoupit na nějaké kompromisy, já se bez ředitelů institutů neobejdu a oni bez vedení také ne. Aby fungovala moje představa, že každý institut bude mít svého proděkana, který bude zároveň spojkou mezi vedením a tím institutem, tak s ním musí ten institut nějakým způsobem souhlasit .

V těch kompromisech uvažujete i o tom, že budete duplikovat starou zavedenou strukturu? Třeba jenom někde, nebo vůbec, nebo celou…

Moje představa je zcela opačná. Představoval bych si lidi, kteří na to budou mít čas. Já samozřejmě můžu vyrobit kolegium děkana, kde budou osobnosti s funkcionářským závazkem na jiných institutech, ale ti prostě nebudou mít čas na druhou agendu. Představuji si lidi odolné, kteří ještě neztratili elán. Nebo ho znovu nabyli, to mohou být klidně lidé, kteří dřív nějaký post zastávali a teď se mají po pauze chuť vrátit. Neměli by být všichni úplně mladí, protože pak by jim mohl chybět vhled a vyjednávací dovednosti. To by museli být opravdu nominovaní ředitelem institutu, který by do nich vložil důvěru.

Nemám pochybnosti, kdybych je měl, tak jsem do toho procesu nevstoupil.

Manažerské pojetí děkana tochu svádí ke srovnání s Filozofickou fakultou, která před nedávnem do čela zvolila také mladého akademika. Vidíte analogii mezi těmito případy?

Vědomí, že se podařilo zvolit takhle mladého děkana mě výrazně ovlivnilo. Kdybych býval nevěděl, že se to na filozofické fakultě povedlo, pravděpodobně bych výrazně více váhal. Děkan Stehlík je pro mne přirozený partner do rozpravy, chci ho oslovit a případně nějakým způsobem navázat spolupráci. Předpokládám, že řešil podobné problémy.

Padl taky návrh, že byste sám mohl absolvovat nějaký manažerský kurz, když na tom vlastně stavíte celý váš program.

To by asi hodně prospělo, takže ano. Ale bude to dávat smysl až po mém jmenování děkanem. Pořád ještě mám status kandidáta. Pojďme počkat až po tom jmenování…

A věříte si, že to uřídíte i bez něj? Nemáte třeba pocit zahlcenosti?

Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho. Nemám pochybnosti, kdybych je měl, tak jsem do toho procesu nevstoupil. Proto jsem žil celé léto v ilegalitě (smích). Abych měl klid na přípravu, abych to prodebatoval se ženou, aby tušila, že nebude tolik času na děti… Takže tohle mám už za sebou, to jsme si vyřešili na jaře a v létě. A budu-li cítit alespoň náznak spolupráce ze všech institutů, jako že ho cítím, tak se to musí podařit.

Poslední otázka bude závazná: Co by pro vás osobě bylo ve funkci naprosté selhání?

Řeknu dva body. Jeden je v rovině spíše osobní: cítím se zavázán vůči lidem od nás z institutu že se mi podaří zlepšit chod věcí tady na IKSŽ. Je to takový pocit slušnosti vůči kolegům, kteří ode mě tohle čekají a věří mi. Pokud se to tady nevyřeší, IKSŽ se dost možná rozštěpí a ta mladá generace odejde. Ale já věřím, že tam je jenom komuniakační blok, který se dá odstranit. No a ten druhý bod je konečné prosazení vědecké politiky, která je vlastně připravená rovnou k použití.To prostě musí být dotaženo do konce, jinak to budu vnímat jako zásadní selhání. Ona to ani není taková změna pro všechny instituty. Třeba na IES už to funguje – a není žádný důvod to měnit. Jediné, co se může stát, je, že to někdo bude záměrně torpédovat.