Sociál

Rakety nad hlavou už nevnímám

Pamatuji si první den po příletu do Kábulu, vojenská základna, tranzitní stan, všude kolem vrtulníky a obrněné vozy. Pamatuji si první let nad vyprahlou zemí Afghánistánu posetou děrami zavlažovacích studní karézů a kaláty obydlenými lidmi, kvůli kterým v téhle zemi budu rok pracovat. A pamatuji si první dojmy ze základny Shank v Logaru, z naší kanceláře a z kolegů z Provinčního rekonstrukčního týmu.

O Afghánistánu jsem toho jako studentka Mezinárodních vztahů a poté Bezpečnostních studií slyšela a přečetla neskutečné množství. Ale když jsem pak objevila inzerát na pozici v Provinčním rekonstrukčním týmu, touha poznat, vidět a zažít jej na vlastní kůži, objevit, co stojí za zprávami z médií a proslovy politiků, byla tak silná, že jsem se prostě zkusila přihlásit. Nejprve jsem musela projít pohovorem na Ministerstvu zahraničních věcí a psychotesty.

S vojákem po boku

České PRT působí v afghanském Logaru jako společní projekt Ministerstva zahraničních misí a obrany. Jedenáct civilistů tady působí dohromady s 261 českými vojáky, kteří se starají o naši bezpečnost a také plní další úkoly v rámci závazků k našim americkým protějškům. Na základně Shank žije dohromady necelých 5 tisíc lidí. Hlavně Američané, ale také Češi, Jordnánci nebo Filipínci, Indové a lidé z bývalých Jugoslávských republik, kteří zajišťují hlavně logistiku a chod základny.
Útočiště, které nám naše základna plná malých dřevotřískových domečků a stanů poskytuje, opouštíme my civilisté pouze v obrněných vozidlech s doprovodem desítek vojáků. Logar nepatří mezi nejnebezpečnější provincie, ale zároveň bezpečnostní situace mimo základnu nedovoluje volný pohyb. K dopravě k projektům, které tu PRT implementuje, musíme tedy využívat pomoci vojáků.

Afghánci nejsou jen bojovníci

Práce celého našeho týmu tady se odvíjí od potřeb místních lidí. Většina z nich jsou zemědělci a žijí z toho mála, co jim tato kamenitá země poskytuje. Většina z nich také nikdy nedržela v rukou zbraň, ale byla vždy závislá na bezpečnosti, kterou jim poskytovali lidé u moci. Od toho se také odvíjí to, co zde české PRT dělá. Máme tady odborníky na zemědělství, stavebnictví, vodohospodářství, bezpečnost a média. Ti všichni se pomocí projektů zaměřených na rozvoj a rekonstrukci provincie snaží poskytnout místním lidem perspektivu do budoucnosti. Naše projekty tu lidem nezajistí věčný mír a lepší zítřky, ale jsou krůčky, kterými pomáháme místním v jejich vlastních snahách. Ať už to jsou výstavbou zděných škol na místech, kde se doposud děti učili ve stanech, konstrukcí sběren na mléko a mlékáren tam, kde doposud lidi nosili mléko v špinavých pet lahvích a převařovali ho v budovách z bláta s mokvajícími zdmi.

Jsme odporní okupanti?

Práce tady je mnohdy hodně náročná, nejen spolupráce s místními, kteří nás svojí kulturní odlišností a přístupem k vyjednávání mnohdy překvapují, ale také neustálou kritikou, které člověk na takovéto pozici musí čelit. Nejednou jsme byli nazýváni odpornými okupanty anebo naopak zbytečnými snílky lidmi, kteří o poválečnému rozvoji nemají ani páru a vznik Talibanu datují na začátek sovětské okupace. Ale s tím se člověk tady prostě smíří a věří dál ve svoji práci, protože ví, že kritika jde lidem mnohem víc než přemýšlení nad alternativami. Člověk se smíří s kritikou stejně jako s první raketou, která mu proletí nad hlavou, a když už jsou jich desítky, tak se v bunkru dokáže i smát. A taky se smíří s domečky bez oken, nocemi bez světel a absolutní ztrátou soukromí. Afghánistán se mu ale odvděčí, smysluplnou prací, lidmi se kterými se sblížíte snad víc, než jste chtěli, vzrušením při letech vrtulníkem a krásou okolní přírody a hor na které se díváte zpoza ostnatého drátu. Hory, které vám dodávají naději, že když budete pracovat více a lépe, jednou se můžete vrátit a jen tak s baťůžkem se do nich vydat.

Veronika Jemelíková