Fejeton: Ze světa zjevů

Mým záměrem zde je co čas vypíchnout z té smysly všelijak popichující smršti světa každodennosti, vždy jeden z quasi fenoménů dnešní doby, nebo snad lépe jevů zakousnuvších se v kypře třaslavé tělo současné kultury, a to v maximální šíři jejího chápání jako pojmu.

Letní lidé a Koupákový osyp

Začala jsem nad tím tak nějak více hloubat, když jsem jednoho parného dne coby lomozící schrána mamonu zcela bezduše proplouvala klimatizací takřka ojíněnými prostorami obchodního svatostánku na Andělu.

Zaujala mě výstava černobílých fotografií nazvaná ,,Letní lidé“, poněkud nesměle instalovaná mezi mnohem agresivnější a vyzývavější, trochu fast foodové nabídky rozšklebených výloh obchodů.

Na fotkách byli zachyceni lidé poddaní letnímu času. Střídaly se tváře, střídala se prostředí i nálady, které z obrázků vystupovaly, aby se záhy bezděčně rozpily v klimatizované atmosféře. Moc kolemjdoucích si jich vpravdě nevšímalo.

Fotografie byly moc pěkné, a tak mě o to víc udivil onen pocit známého odporu, který mi provokativně plácal o kůži. Nemám k tomu věru konkrétní důvod, ale dlouho se mi protiví už samotná představa městského koupaliště. Neexistuje pro to žádná konkrétní příčina. Na mou duši nejde o nezažehnané trauma z dětství, strach z vody, bakterií a jiných nevyvedených božích stvoření, ba ani z toho že mi nějaký pubertální trouba v rámci veřejné exhibice přistane v bazénu na hlavě…

Koupaliště mě svojí atmosférou vždycky prostě odpuzovala, to protože právě ta charakteristická atmosféra mi připadala tak nějak neestetická.
Proč?

Možná skrze neodvolatelnou vidinu drůbežích osob s tkaničkami a jen formálními pásky zařezávajícími se do zkoušené kůže, skrze čití mokrosti a vjemy pachů fritovacích olejů, chtě nechtě čitelných na lidské kůži, náletů divoce přátelských hmyzů všech rozměrů, panděratých starců, co záhadně pomrkávají zpoza svých impozantních břichů na kterých obvykle trůní hranolky s výstražně vztyčeným napichovátkem, skrze neodmyslitelné ,,samr frý en kůl“ popěvky neodbytně dotírající na stále znásilňovanou pozornost, vedoucí k jadrnému vzteku, místné uklouznutí po odloženém nanuku, trapně dívčí vysoukávání se z plavek pod disney ručníkem, ping-pong tam a zase vedle, špeky a kosti, bodří namakanci a nešťastní nedužníci, exponovaná nerovnost mezi živočišnými exempláři, veselé křeče a opálené frustrace, jako i živočišné kapaliny v nádrži se stupátky…

A znenadání…v tom hloubání jsem se na sebe i své na obrátkách hrůzně nabírající dojmy naštvala, a vzpomněla si na cosi o často nevyhýbavé povaze autentického, o veřejné lidskosti a o kyselém škarohlídství. Nemohla jsem to v sobě přece nechat zkvasit. Otočila jsem se na sandálu a v obchodě nejbližším mému hloubacímu stanovišti jsem zakoupila předražené plavky přímo ze strakaté výlohy.

,, Na koupák slečno?“, bafla na mě ,,samr frý en kůl“ slečna od pokladny.
Stala jsem se letním člověkem.

Foto: Dominika Pospíšilová

(Bb.)