Sociál

Dojmy Pszonka z pobytu mezi Pepíky*

Polák, který přijede do České republiky poprvé, žasne! „Kde jsou lidé?” láme si hlavu v sobotu na náměstí v malém Náchodě i v neděli v ulicích velké Ostravy. „Kde jsou auta, kterých je v Polsku hodně i v tom nejmenším zapadákově?” Hned dospívá k názoru, že Češi jsou ospalý, nudný národ, který celý víkend sedí u televize. Jeho sebevědomí roste a cítí se být lepším.

Trvalo mi několik let, než jsem pochopil, jak chybné bývají první dojmy. Dá se vám vyčítat leccos, ale určitě nejste nudní. Chtěl bych vám povědět něco o vás a o vašich vlastnostech. Možná objevíte něco, co si ani neuvědomujete.

Český smysl pro humor

Ferdinand Peroutka napsal, že „Češi jsou malý národ, v ničem nejsou velcí”. Podle rozlohy a počtu lidí jsem schopen s tou větou souhlasit. Existuje ale přinejmenším jedna oblast, v níž jste velikani – smysl pro humor. Poté, co jsem poznal „tvorbu a život” Járy da Cimrmana, byl jsem přesvědčen, že nic divnejšího už být nemůže. Žil jsem v tomto přesvědčení, než jsem se dočetl, že divadlo Na Zábradlí připravuje představení na základě policejních odposlechů fotbalových funkcionářů a rozhodčích. Nápad mě nadchl, protože nejde jen o prázdný výsměch. Vnímám ho jako protest proti takovým jevům, jako jsou korupce nebo sprostý buranský jazyk. Že to asi tak funguje, potvrzují slova Ivana Horníka, který na otázku, zda přijde na to představení, odvětil: „Ne, nejsem masochista.” Možná vás to překvapí, ale takový druh humoru u nás neexistuje.

Hodně sportujete

Když jsem to řekl ve společnosti dvou kamarádů, s nedůvěrou kroutili hlavou: „Vůbec tak tomu není!” Ovšem vzápětí si vzpomněli, že oba umí běžkovat, lyžovat, v létě hodně jezdí na kole a na podzim hrají floorball anebo squash. Sport je pro vás natolik přirozenou věcí, že si to ani neuvědomujete. Ne všude tak tomu je - několik let jsem snil o tom, aby někdo se mnou jel na běžky. Zájemce se mi podařilo sehnat… až v Čechách!

Je vůbec možné zkamarádit se s Čechem?

Hodně mých známých z celého světa si stěžuje na to, že se s Čechy nedokážou zkamarádit. Připadá mi, že oproti Polákům přistupujete k někomu novému s jistým odstupem. A je na něm, aby vám dokázal, že stojí za váš zájem. Pokud se mu to podáří, bude mít ve vás skvělé přátele. Bohužel spoustě kamarádů se to nepovedlo…

Když jsem přijel studovat na UK, byl jsem na tom podobně – měl jsem tu známé z dřívějších pobytů, ale zkamarádit se s někým novým nebylo vůbec jednoduché. Proto jsem se chtě nechtě omezoval na známé z koleje – ve většině případů to bylo opět cizinci. Dost mě frustovalo, jak Češi přistupují k životu na kolejích - jakoby tam vůbec nebyli, už v úterý se dá poznat, že se nemůžou dočkat čtvrtka, aby mohli vypadnout domů. Jedinou možností bavit se s někým česky byli Slováci.

Studium u vás je příjemnější

Jak ve Varšavě, tak i v Praze jsem si kladl otázku, kde je vyšší úroveň výuky? A nedokážu na ní odpovědět. Na jedné strane jsou zkoušky těžší ve Varšavě. Připravit se na ně zabere mnohem více času a dodnes se divím, jak málo lidí potkávám ve studovně v Jinonicích. Ve fakultní knihovně ve Varšavě je občas problém najít volnou židli. Na druhou stranu máte větší flexibilitu při výběru předmětů. A to je daleko lepší než systém pevného rozvrhu, který funguje v Polsku. Kde je vyšší úroveň nevím, mohu jen konstatovat, že studium u vás je příjemnější. Do Jinonic jezdím rád. Budova je hezká, funkčně navržená. Ale ne vždy jsem se tady cítil dobře. První měsíce nebylo snadné někoho lépe poznat. Zřejmě proto, že každou přednášku nebo seminář jsem navštěvoval s někým jiným a nebyl tedy čas, aby případná známost přerostla v přátelství. Změna tohoto stavu po Srandaplesu a po Výjezdním zasedání, moji teorii jen potvrdila.

Co mě štve?

Myslím, že to samé, co vás. Hlavně čestí řidiči, obzvláště pak taxikáři a řidiči autobusů. Číšnice a číšníci v náprosté většině restaurací. Všechno je to ale maličkost proti malichernosti, se kterou se tu střetávám poměrně často.

Taky se učte slovanské jazyky!

Na čas stravený v Praze budu zřejmě vzpomínat jako na jeden z nejkrásnějších roků mého života. Když jsem se v sedmnácti začal učit česky, každý se mě ptal: „Na co ti to je?” Dnes vím, že to bylo snad nejlepší rozhodnutí mého života. I vám doporučuji učit se „nesvětové” jazyky - Poláci, Slovinci, Chorvati či Maďaři jsou vám přece blízcí. Pak budete překvapeni, kolik hezkého vás u nich může potkat.

Piotr Manowiecki

Piotr (24) pochází z Poznaně a je studentem pátého ročníku Fakulty žurnalistiky a politických věd Varšavské univerzity. V tomto akademickém roce je na stáži na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V Praze také pracuje jako asistent na polské ambasádě. Mluví plynně česky a miluje vše české.

_____________________________________
* Pszonk – Polák v nářečí Moravanů, Pepík – nevím proč, ale Poláci tak přezdívají Čechy.