Sociál

Jessie Hronešová: Pracovala jsem na případu Karadžić

Jako studentka IMS se díky své znalosti srbštiny dostala Jessie Hronešová na stáž u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Tam od září 2008 do konce ledna 2009 pomáhala zajišťovat informace a vypracovávat zprávy o srbských politických elitách a o napojení Radovana Karadžiće a jemu podobných na (Socialistickou) Federativní republiku Jugoslávii.

Jak ses vlastně k té stáži dostala?
Jednoduše jsem si to našla na internetu. Já jsem minulý rok studovala v Londýně jihovýchodoevropská studia, kde jsem se učila i srbsky. Vím, že na Tribunálu se vždycky hledají především lidé, kteří umí dobře anglicky a srbsky nebo chorvatsky. Stáhla jsem si přes internet přihlášku, vyplnila ji a poslala vše ostatní, co požadovali.

Co bylo hlavní náplní tvé stáže?
Už když se tam člověk hlásí, přímo si vybere, do jaké sekce chce být zařazen. Samotný tribunál se dělí na takové čtyři hlavní části: obžaloba, obhajoba, komory soudců a uprostřed je správní úřad. Já jsem chtěla dělat pro obžalobu, tedy pro Office of the Prosecutor. V jejím rámci jsou různá oddělení, z nichž jsem si vybrala tzv. Leadership Research Team. To je oddělení, které se zabývalo funkcemi tehdejších jugoslávských politických a vojenských elit a jejich rolí ve válečném konfliktu.

Jak na tebe působilo prostředí soudního dvora, čím bylo specifické?
Specifické je, že mají svůj „newspeak“. Když tam přijedeš, tak polovině věcí moc nerozumíš, protože třeba chorvatštinu, srbštinu, bosenštinu, označují jako BCS. A mě se hned na prvním pohovoru ptali: „Jak dlouho se už učíš BCS?“ To jsem dlouho uvažovala nad tím, co po mě ten člověk vlastně chce.

No a jinak je to svým způsobem poměrně stresující. Ve chvíli, kdy probíhají procesy, tam poletují lidé v černých hábitech a atmosféra je dost napjatá. Někteří pracují často až 18 hodin denně třeba 4 roky v kuse, pokud dělají na nějakém dlouhém a těžkém případu. Ale zase na druhou stranu jsou tam hrozně milí lidé, se kterými se potkáváš každý den v kafeterii a vyměňuješ si zkušenosti a zážitky z případů. Jsou velice rádi, že jim pomáháš, protože se jedná o neplacenou stáž, takže je to vlastně jen tvoje dobrá vůle, že tam jsi.

A jak to bylo pro tebe časově náročné, dělala jsi taky dlouhé přesčasy?
To ne, protože dlouhá pracovní doba se týkala pouze lidí, kteří vysloveně dělají na jednom konkrétním případu. To jsou především právníci, kteří jsou například v rozmezí od půl roku až do roku a půl, někdy i déle, prakticky denně u soudu. To jsou lidé, kteří musí na každodenní bázi vytvářet podklady, odpovídat na dotazy a podobné věci, takže jsou ve velkém stresu. Mají dané termíny, zatímco my jsme jenom připravovali podklady, a to především před tím, než samotný proces začal. Jsme takový podpůrný orgán právníků, na který se mohou obrátit, pokud nerozumí některým politickým okolnostem tehdejší politické situace v Jugoslávii.

Proto jsem dělala i na Karadžićovi. Především se připravují zprávy, které se až později předkládají u soudu jako evidence. Poté, když už ten proces probíhá, tak je naší prací asistovat při případných dotazech obžalobě nebo plnit požadavky soudců. Například nám položí otázku: „Měl Radovan Karadžić nějakou souvislost s tím a tím?“ a my vypracujeme zprávu. Nebo: „Okamžitě potřebuji jakékoliv finanční vazby mezi Srbskou republikou a Republikou srbskou“; to je třeba taky jediný případ, kdy jsem tam opravdu byla asi do jedenácti.

A co byl vlastně tvůj nejzajímavější zážitek?
Těch byla spousta! Tak samozřejmě zážitek bylo vidět Karadžiće. Především když svědčil v případu Momčilo Krajišnika, jehož odvolávací rozsudek padl zrovna dnes. A bylo to hrozně zajímavé, protože ti dva spolu úzce spolupracovali v Republice srbské a Karadžić se Krajišnika snažil během svého svědectví bránit a snížit jeho podíl na věci. A Krajišnik, protože byl svým vlastním obhájcem (self-represented), mu kladl otázky. Byl k němu neuvěřitelně hrubý. Jeden příklad: „Já mám málo času, nezdržujte mě, tohle není, na co jsem se ptal.“ Bylo hrozně zajímavé vidět, jaký zvláštní vztah mezi sebou mají, což se projevilo i v té soudní síni.

Jaké máš další plány, chceš se v tomhle směru posunout někam dál?
To rozhodně ano. Já v podstatě chci tohle dělat už asi napořád, pokud to bude možné. Vlastně zrovna teď v sobotu jedu do Srbska, hodlám tamtéž jet v létě s OBSE, prostě je spousta plánů. Příští rok snad nastupuji v Británii opět na obor východoevropských studií, takže se toho už asi nikdy nezbavím a jsem za to ráda.

Foto: Tomáš Zbyňovský