Sociál

Profesor Martin Potůček: „Milí studenti, kandiduji.“

Na křeslo v Evropském parlamentu si dělají zálusk i akademici z FSV. Jeden z nich se v rámci předvolební kampaně stal bilboardovou tváří, další takovou příležitost něměli a tak se zviditelňují jinak. Profesor Martin Potůček (KVSP) například o svých plánech zpravil své studenty přímo mailem.
 

Profesor Martin Potůček nás pozval do své kanceláře ve výzkumném ústavu CESES, kde s námi hovořil nejen o volbách, v nichž kandiduje za ČSSD jako nestraník.

I když jste tuhle otázku musel zodpovídat už mnohokrát, stejně se na úvod zeptám: Co Vás vede jako vědce se účastnit voleb do Evropského parlamentu?

Já bych zdůraznil, že na fakultě představuji obor, který se nazývá veřejná a sociální politika, a ten má ve svém vlastním vymezení bezprostřednější vztah k praktickému uplatnění, než některé jiné obory. A když se podíváme třeba na to, jak tento obor funguje třebas ve Spojených státech, tak tam dochází k poměrně časté cirkulaci mezi politiky, úředníky, konzultanty a akademiky.

A není pravda, že americká politika je jiným způsobem stavěná a strukturovaná než evropská? To nehraje roli?

Určitě to pravda je. Domnívám se ale, že by v tomto směru české politice prospělo, když by si z té americké vzala tak trochu příklad. Neříkám, že je to nutné. U nás jsou ty bariéry mezi praktickou politikou, státní a akademickou správou a mezi konzultantskou sférou zkrátka mnohem tužší, než v USA. Výhoda toho amerického modelu cirkulace spočívá v tom, že každá sféra má sice specifické nároky, ale také se může poučit ze zkušeností lidí z jiné sféry. Takže ti akademici – pokud to vztáhnu zpátky ke svému postavení – mohou vnést do praktické politiky mnohé z toho, co se naučili a poznali v té vědecké oblasti. Pro ně samotné ten kontakt s praktickou politikou může být velmi obohacující z hlediska jejich vlastní disciplíny. Kdybych se třeba já po pěti letech vrátil zpátky na akademickou půdu, asi bych o té veřejné politice studentům vykládal poučeněji a zasvěceněji než teď.

Na vaši kandidaturu ale reagují lidé – třeba na vašich webových stránkách – dost často právě otázkou, proč si chcete „špinit ruce“ praktickou politikou. Vy si nemyslíte, že si tím pošpiníte svoji „ryzí akademičnost?“

Kdybych si to myslel, tak v těch volbách nekandiduji.

A vidíte v tomhle ohledu rozdíl mezi evropskou a českou politikou?

Myslíte z hlediska míry špíny, která se v ní objevuje? (smích) Já si netroufám odpovědět. Není to alibismus, zkrátka nevím. Vím, že i na půdě Evropské komise byly případy korupce. Jedna francouzská eurokomisařka musela odstoupit, protože se ukázalo, že alokovala peníze z evropských fondů svým přátelům. Troufám si ale tvrdit, že v té české politice je pravděpodobně přece jen té špíny trochu více, než v té evropské.
 

Docentu Havlovi jeho první místo na kandidátce rozhodně nezávidím

Zůstala bych s dovolením u té české politiky. Vy jste nestraník, a přesto jste na kandidátce za ČSSD?

Když se podívám na programy českých politických stran, tak program ČSSD považuji skutečně za nejlepší.

Poučte prosím laika: jak se nestraník dostane na kandidátku nějaké politické strany?

Jednak jsou mi blízké myšlenky té strany, zároveň mi ale záleží na akademické nezávislosti. To, že jsem bez politické příslušnosti, neznamená, že by o mne politické strany neprojevovaly zájem. Já jsem se rozhodl zachovat si vlastní nezávislost. Když člověk vstoupí do nějaké politické strany, je totiž daleko více zavázán sledovat aktuální politickou linii nebo názor některého z vedoucích představitelů – a to jsem nechtěl. Pro mě je podstatná právě vazba na akademickou půdu. Na druhé straně jako občan a zároveň člověk, který se zabývá systematicky veřejnou a sociální politikou, pociťuji ty problémy české společnosti a české společnosti v EU. Samozřejmě mi nejsou lhostejné. To je vlastně důvod, proč jsem se začal angažovat v programové práci pro ČSSD. Nejsem členem této strany, ale v okamžiku, kdy bylo možné její program kultivovat a zlepšovat, tak jsem přiložil ruku k dílu.

Takhle jste ale na kandidátce až vzadu, na přímo nevolitelném místě, ne?

Ony ty politické strany jsou specifické instituce a vnitřní mechanismy výběru kandidátů se ne vždy řídí jen hodnocením jejich předpokladů pro dobrý výkon funkcí, do nichž mají být voleni - řečeno diplomaticky.

Víte ale, že lídr kandidátky a člen ČSSD, doc. Jiří Havel, také přednáší na FSV? Komunikujete spolu nějak, co se kandidatury týče?

Já si pana docenta Havla velice vážím, jednak jako odborníka, ale i jako člověka. U té programové práce jsme měli možnost se potkat a spolupracovat, takže já mu to jeho první místo na kandidátce rozhodně vůbec nezávidím. Dokonce vím, že kdyby záleželo jenom na něm, tak bych byl určitě na nějakém vyšším stupínku, než jsem teď.
 

Na půdě univerzity je mailová kampaň studentům naprosto legitimní

Vaše šance na úspěch je tedy teď podmíněná tím, aby voliči vybírali přímo Vás. Za tím účelem jste taky mailem oslovil přímo některé studenty – nedá se to nazvat zneužitím kontaktů, které máte díky působení na škole?

Především bych rozlišoval mezi politickou prací pro politickou stranu na půdě univerzity a mezi osobní informací o mojí kandidatuře určenou výhradně studentům, kteří mě znají z mých přednášek. Ano, představil jsem jim takto svůj osobní volební program. Nicméně jedna studentka mne upozornila na to, že jsem přístup k jejímu mailu použil bez jejího předběžného souhlasu nad rámec účelu, kvůli kterému jej poskytla orgánům naší fakulty. Konzultoval jsem tu situaci s odpovědnými akademickými funkcionáři naší fakulty, studentce jsem poděkoval za toto upozornění a omluvil jsem se jí – a po této zkušenosti už samozřejmě nebudu ve své kampani takto pokračovat. Abych mohl být zvolen, musím prostě usilovat o získání těch minimálně 5% preferenčních hlasů jiným způsobem. Nemohu se spoléhat na pořadí stanovené nějakým stranickým orgánem, musím hledat nové cesty – a to je svým způsobem velká příležitost a může to být i velká zkušenost. Samozřejmě nevím, jak ty volby dopadnou. Ale jsem přesvědčen, že přijde hodně voličů, které přitáhne můj osobní program a kteří mi svůj preferenční hlas dají.

Mailová kampaň taky nebyla jediným způsobem Vaší propagace, to je pravda. Nicméně dovedete si představit, že by se podobný postup uplatňoval i v rámci univerzitní nebo fakultní politiky? Že by třeba kandidáti do Akademického senátu obesílali známé studenty?

To si představit dovedu, myslím si, že na půdě univerzity to je naprosto legitimní – a že by to tuto kampaň oživilo a mohlo by to vést i k větší konkurenci mezi kandidáty, k většímu zájmu o volby do akademických orgánů v řadách studentů i učitelů a ve svých důsledcích i k výběru kvalitnějších kandidátů. Myslím, že to naše univerzita bude v nastávajících komplikovaných dobách velmi potřebovat.