Uličný: Své představy mohu realizovat i jinde

Oldřich Uličný, bývalý vyučující Ústavu českého jazyka a teorie komunikace. Kromě vyučování morfologie či syntaxe, odkud ho mnozí znají, se věnuje i překládání. Pokud se vám do rukou dostane text převzatý ze slovenštiny, ruštiny nebo němčiny, podívejte se, kdo je jeho autorem. Letos v září profesor Uličný z fakulty odešel.

Proč?
Z Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze jsem k 30. září 2007 odešel proto, že mi kvůli věku nebyla prodloužena smlouva a ani mi nebyl poskytnut snížený úvazek. Dnes jsem emeritován, tj. mám v ústavu svou židli, mohu tam docházet a mám tam své konzultační hodiny. Samozřejmě se mi neodcházelo snadno, tento podnik jsem po převratu od roku 1991 zprvu jako jeho ředitel, později jako řadový pracovník pomáhal budovat do dnešní podoby. Na druhé straně se dnes ústav personálně a odborně profiluje směrem, který bych nemohl ovlivnit, tj. odbornost systémové lingvistiky je tu dnes zastoupena výrazně menšinově ve srovnání s odborným zaměřením komunikačním a aplikačním, takže jsem rád, že své představy mohu realizovat na jiných pracovištích.

Říká se o vás, že máte představu toho, že FF by měla vychovat elitu národa. Máte pocit, že jste nějakou vychoval?
Je hezké, že EU chce řešit hrozící plošnou nezaměstnanost dalším vzděláváním, nakonec Komenský měl představu celoživotního vzdělávání už před staletími. Je však nutné to řešit tak, že všichni budou absolvovat tradiční vysoké školy, které dosud byly koncipovány pro intelektuální elitu? Podle mého názoru nikoli. Rektor UK i děkan FF nejednou hovořili o tom, že naše staroslavná Alma mater bude klást důraz na studium doktorské. Jestliže však na úrovni pregraduální dojde ke snížení kvality posluchačů i kvantity kurzů, pak doktorské studium se bude muset asi přizpůsobit. Tolik k elitnosti či neelitnosti FF a UK.

Vychovat někoho - to můžou o sobě říct jen rodiče, a i ti se často diví, co z jejich výchovy vzešlo. Moji absolventi samozřejmě studovali i u jiných kolegů a na jiných oborech, takže mohu mluvit snad jen o svém přínosu k jejich současné kariéře. Je mi známo, že mnoho mých studentů, které jsem v Praze za těch 18 let učil a kteří se ke mně navíc stále hlásí, zastává ve vědě, v pedagogické práci různých stupňů škol, v publicistice, v médiích, v ediční činnosti aj. významná místa, a to doma i ve světě. Samozřejmě studovali i u jiných kolegů a na jiných oborech, takže mohu mluvit snad jen o svém přínosu k jejich současné kariéře. Dovedu přesně spočítat jen ty, kteří skončili v zahraničí nebo se teď vracejí po dokončení postgraduálů: tři v Holandsku, tři v NSR, čtyři v USA. A pokud jde o domov: jen na současném ÚČJTK teď pracují čtyři z mých absolventů nebo doktorandů, stejný počet působí na Technické univerzitě v Liberci, dva jsou v Hradci Králové, atd. Připočtu-li žurnalisty zvučných jmen, televizní moderátorku, proděkana FF UK, učitele na nejrůznějších školách, pak snad toho není tak málo. Zatím je nenajdete v různých ročenkách typu Who is.. nebo Kdo je kdo v ČR, ale ta doba jistě není tak vzdálená…

Učilo se vám lépe na ÚČJTK nebo na gymnáziu? S kým se spolupracuje snáze?
Na gymnáziu jsem učil jen tři roky, a to ještě jako civilista na gymnáziu vojenském, jaké absolvoval např. dnešní premiér nebo Havlův kancléř Luboš Dobrovský. Se střední školou je ten problém, že za tři roky už víte, jak a co učit, ale na vlastní pořádné sebevzdělávání vám nezbude čas. Vždycky jsem chtěl dělat lingvistiku, měl jsem štěstí, dostal jsem se nejdřív na hradeckou pedagogickou fakultu, po převratu pak rovnou na FF UK. Středoškoláci jsou většinou ještě děti a tak se chovají, na vysoké škole už můžete mít vyšší požadavky na kvalitu i kvantitu učiva. Jinak platí, že na obou stupních najdete osobnosti, kterým stojí za to pomoci v jejich růstu, na druhé straně jsou tu lidé, kterým je třeba pomoci v řešení základních lidských problémů. V tom není žádný věkový rozdíl.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Dá-li Bůh zdraví, rád bych pokračoval v působení na FF UP v Olomouci a na FP TUL v Liberci. Zatím jsem stále žádán o činnost v různých komisích, o posudky doktorské , habilitační ad., takže se nenudím. A pak mám jeden velký plán grantový, jestli vyjde, řeknu vám za půl roku, o co jde.

Co bude s bohemistickými happeningy?
Mnohé své aktivity jsem dokázal přenést na kolegy nebo doktorandy, příp. se o to postaralo vedení ústavu, pokud na tom mělo zájem: šéfredaktorování časopisu Čeština doma a ve světě, předsednictví oborové rady, vedení doktorandských seminářů, řízení publikační řady Opera linguae bohemicae studentium a Přednášek z doktorandských dnů, pořádání studentských a doktorandských workshopů s názvem Žďárek, vedení 14 doktorandů aj. Nepodařilo se předat právě pořádání bohemistických happeningů, které úzce souvisejí s divadelní, hudební a pěveckou aktivitou studentů. V posledních třech letech totiž už happeningy pořádali absolventi, pregraduálních studentů bylo mezi účinkujícími pramálo. Před léty jsme tu měli smyčcové kvarteto, pak komorní orchestr a cimbálovku, na jejich troskách pak dorůstaly smíšené sbory a minihudby s písničkami apod. Zdá se, že chybí kontakt s nižšími ročníky ; jistě je to také tím, že jsem přestal v prvním ročníku přednášet - osobní vztahy jsou totiž v této oblasti nejdůležitější. Jinak je střídání žánrů naprosto přirozené, studenti odcházejí na stáže, na mateřskou dovolenou a někteří i studium dokončí…

Jak byste zhodnotil své působení na FF?
Čím jsem byl, tím jsem byl rád. Ne vždy byli takto rádi někteří z mého okolí. K práci jsem nutil nejen studenty, ale i některé své podřízené, takže za mého ředitelování 1991-2000 několik nepracujících z katedry odešlo. Jsem rád, že jsem mohl jako žák našich předních strukturalistů na fakultě prosazovat funkční a strukturní myšlení v lingvistických oborech. Z odpovědí na předešlé otázky plyne, že jsem toho pro pracoviště neudělal málo. Byl jsem také odměněn několika festschrifty od kolegů i studentů, jak k šedesátinám, tak k sedmdesátinám. Ve vztahu ke studentům jsem si snad vydobyl uznání člověka náročného , ale chápajícího jejich problémy. Snad nejsem příliš neskromný …

Jaký jste byl student?
Na střední škole mě bavily jazyky a matematika, vyznamenání jsem ztratil až v souvislosti s prvními tanečními. Srdečně mě nebavila chemie, pan profesor nebyl moc dobrý pedagog; nakonec jsem se ale chemií pět let živil jako dokumentátor v podniku chemického a potravinářského strojírenství, kam jsem byl za svou neuctivost k soudruhům v r. 1968 z vysoké školy odsunut. Učil jsem se ale rád a pořád; z domova jsem byl zvyklý na pořádnou práci, tak jsem rodiče napodoboval. Na vysoké škole jsem měl trojku z vojny a z pedagogiky, proto jsem nemohl mít červený diplom. Ale nakonec jsem to dotáhl na nadporučíka v záloze! A v bohemistice bych to chtěl táhnout i dál, známkován už jen svými studenty a recenzenty mých prací…

Čím jste chtěl být jako malý?
Ani popelářem, ani kosmonautem. Vyrůstal jsem na vesnici, za války nebyl život snadný a ani po ní ne: byli jsme děti místními komunisty neoblíbených rodičů. Mně se podařilo dostat se na gymnázium i na fakultu a na obor, ale pro moje mladší bratry nastaly horší časy a oba museli po maturitě nejdřív rok i déle manuálně pracovat. Tím chci říct, že jsme se snažili dostat se z dosahu tohoto místního kádrování. Jinak se pamatuju , že už v 11 letech jsem se rozhodl přeložit Hrušovského Jánošíka ze slovenštiny, zdálo se mi to docela snadné, a taky zábavné. Dlouho jsem u toho asi nevydržel, ale už v kvintě jsem věděl, že chci studovat češtinu a další jazyky. To se mi díky Bohu podařilo.