V polovině dubna navštívil naši fakultu Michael Sandel, harvardský profesor a politolog. Jedním z nejdůležitějších sdělení jeho přednášky bylo, že z původně tržní ekonomiky jsme se postupně během tří desetiletí posunuli více k tržní společnosti. A zatímco tržní ekonomika je užitečný nástroj, tržní společnost je místo, kde je na prodej vše. Postupně se z ní vytrácí obsah, vnitřně se vyprazdňuje.
Minulé pondělí se mi podařilo sehnat lístek na film V paprscích slunce. Tento dokument je o tom, jak skupina filmařů jede natáčet do Severní Koreje a předstírá, že natáčí podle předem Stranou daného scénáře. Podaří se jim ale natočit i záběry, jak se život „nejšťastnějšího lidu na světě“ inscenuje, zkouší a točí na poněkolikáté. Lidé inscenující vlastní život. Vznikl tak dokument na hony vzdálený jakékoliv propagandě. Při jeho sledování jsem si s doslova válcující tíhou uvědomovala význam slova prázdnota. Jestli si myslíte, že pod tou hrou ještě „něco zůstalo“, běžte na něj do kina a počkejte si na závěr. Já už si to nemyslím.
Proč vyprávím o dvou zcela odlišných a nesouvisejících věcech? Protože mi najednou přijde, že tržní společnost v podobě, v jaké ji popisoval Michael Sandel, vede nevyhnutelně k tomu samému, v čem dnes „žijí“ obyvatelé Severní Koreje, jen barevněji.
A proč o tom píšu zrovna na stránkách Paragrafu? Protože vidím, jak my, právníci, ale i filozofové, politologové a ostatní humanisté, trestuhodně mlčíme k tématům, o kterých by se mělo mluvit, ke kterým bychom s naším vzděláním měli být schopni promluvit a vést o nich kultivovaně veřejnou diskusi. Od čeho tu jsme, pokud ne i od toho? My se ale stále raději uzavíráme do technicistního mikrokosmu toho kterého nového zákoníku. Kdo, pokud ne my, by měl do veřejné diskuse přinášet ta velká morální témata, o kterých mluvil prof. Sandel? Proč se neodvažujeme hlasem vzdělanosti vstoupit do diskuse a střetnout se s jinými názory?
Proč se tak málo bojíme, že tu budeme mít prázdno?