Není tomu ani měsíc, co jsem si dovolil na Facebooku v naší milé ročníkové skupině pro druhý ročník položit anketní otázku, co dělat s příspěvky obsahující nabídku práce bez jakékoli mzdy (či jasného rozpětí odměny). Učinil jsem tak, neboť mě v průběhu posledního půlroku opakovaně zkontaktovali různí studenti s žádostí, aby byly nabídky bez určení hodinové sazby rovnou mazány, případně ať upozorním jejich autory na vhodnost doplnění této informace.
Anketa přinesla následující výsledky: téměř stovka hlasujících by autory upozornila a při nedoplnění do 24 hodin příspěvek smazala. Oproti tomu téměř 150 lidí naopak preferuje ponechat takové příspěvky bez komentáře. Možnost pro nemilosrdné smazání zvolilo minimum. Pro úplnost nutno dodat, že nebyla zakázána možnost hlasovat pro vícero možností, nicméně této volby využilo pouze pár jedinců.
Mnohem zajímavější než anketa samotná se ale ukázala následné diskuze. Objevily se v ní různorodé názory: od rozšířeného „buďme rádi, že nás někdo zaměstná“, přes „ti schopní si výši mzdy ujednají sami“ a „jste arogantní nevděčníci bez pokory“, až po „cenzura se vrací, utíkejme“. Nad rámec účelu hlasování se na následujících řádcích pokusím vyzdvihnout některé argumenty diskutujících a nabídnout další pohled na problematiku.
Naprostá většina z nás není nikterak enormně odlišná od studentů jiných vysokých škol. Dokonce nejsme odlišní ani od kohokoli jiného - potřebujeme jíst, nechodíme nazí a nebydlíme pod mostem. To všechno stojí peníze, které potřebujeme nějakým způsobem vydělat a pokud si nevybereme cestu - kterou ne všichni mají - podpory ze strany rodiny, je to na nás samotných. Přijde mi až komické, že to musím psát, ale spousta lidí jako by si to neuvědomovala.
Přiznám se, že ne zcela rozumím argumentům těch, kteří hrdě hlásají, že bychom měli být vděčni za příležitost učit se od nejpovolanějších v oboru ve velkých advokátních kancelářích a nebýt tak drzí, abychom požadovali za svůj čas krom zkušeností i peníze. Uvědomují si lidé hlásající tyto myšlenky, že svým přístupem značně komplikují vyjednávající pozici všem studentům, kteří poté v důsledku rozmachu popularity neplacené či téměř neplacené praxe jen zírají, když jim je na pracovním pohovoru řečeno s chladnou samozřejmostí, že platit ještě nakonec budou studenti advokátním kancelářím?
Když jsem vstupoval jako prvák do stovky, abych si vyslechl multidimenzionál, šel jsem tam jako nedávný absolvent gymnázia, který má nulovou praxi v jakékoli právní oblasti. O rok a půl později mám zkušenosti z právního startupu a malé i velké advokátní kanceláře. Někde jsem něco sepsal, jinde chodil na úřady, případně hovořil s klienty a ujišťoval je, že naschvály souseda by se neměly řešit telefonováním mu ve 3 hodiny každé ráno s přáním dobrého spaní.
Nemohu souhlasit s tvrzením, že student práv po prvním ročníku zvládne málo z reálného právního světa. Nezvládne vůbec nic. Ačkoli mé znalosti jak propustit otroka natřikrát byly oceněny smíchem při nástupním pohovoru, student z takto nízkých ročníků neví nic o tom, jak sepsat kupní smlouvu a pořádně ani neví, co všechno má ta dohoda o pracovní činnosti, na kterou kouká, obsahovat. To ale neznamená, že má pracovat zdarma.
Stejně jako se snaží vyjednat nejlepší podmínky zaměstnavatel, nejinak by měl činit zaměstnanec. Naprosto chápu zaměstnavatele, kteří chtějí maximalizovat zisk snížením nákladů, ale opravdu nevím, proč by měli zrovna studenti práv akceptovat, ba přímo podporovat jakoukoli vizi bezplatné práce během studia. Od toho jsou zde stáže, kde se naopak bezplatnost spíše očekává.